V té době probíhalo takzvané stěhování národů. Původní impulz vzešel asi ze střední Asie a východní Evropy. Jednotlivé kmeny se přemísťovaly do úrodnějších oblastí, často na velikou vzdálenost. Směr pochodu byl většinou směrem na západ a jih. Nájezdníci před sebou tlačili další a další národy a nakonec rozpohybovali celý tehdejší svět: od Čínské zdi až po Maroko a Portugalsko. Archeologům se jen pomalu daří zjišťovat podrobnosti, kdo a jak se na chaosu, který tehdy postihl celou Evropu, podílel.
Boj o Řím
V pátém století se už pod nápory barbarských kmenů hroutila i kdysi mocná Římská říše. Do střední a západní Evropy pronikli kromě germánských kmenů i Hunové, divocí asijští válečníci na koních se svým králem Attilou.
V té době Morava patřila politicky a ekonomicky spíše k oblasti zahrnující dnešní Maďarsko a východ Rakouska, tedy bývalou římskou provincii Panonie. Byla tedy pod římsko-germánským vlivem i pod přímou nadvládou Hunů.
Čechy byly přímého hunského zásahu pravděpodobně ušetřeny. Zdejší obyvatelé obchodovali s Polabím a Pomohaním v dnešním severním a jižním Německu, i s východní Evropou a s římskými provinciemi.
Germáni ze Zličína
Vědci o dění u nás v této době toho ještě mnoho nevědí, ale některá tajemství jim pomáhají odkrýt nálezy tehdejších sídlišť a pohřebišť. Jedno z největších bylo objeveno ve Zličíně na západním okraji Prahy. Tady v pátém století žili a také umírali lidé, kteří byli nositeli svébytné kultury nazvané vinařická skupina. Nebyli to žádní chudáci ani zápecníci. V jejich hrobech vědci nalezli množství předmětů, často z míst velmi vzdálených.
Výzkum ukázal, že šlo o germánské válečníky a jejich rodinné příslušníky. Muži ze Zličína se pravděpodobně nechali najímat jako profesionální vojáci (nebo také loupežníci) po celé Evropě. Na Zličín pak svým manželkám a dětem vozili bohatou kořist. Ukazují to zličínské nálezy římské keramiky z dnešní Francie nebo nádoba ze severního Německa, zboží z území dnešního Rakouska a Maďarska nebo jantarové korálky z oblasti Baltského moře a Středomoří.
Předmětů z drahých kovů se zde nenalezlo mnoho, protože hroby byly většinou vykradené – často nedlouho po pohřbu. Přesto tu kromě stovky stříbrných předmětů nalezli i několik zlatých.
„Placka“ ze zlata
Mimořádným nálezem byla zlatá římská mince císaře Honoria, která je datována mezi lety 402 až 406. Bývalí obyvatelé Zličína ji ale v peněžence nenosili, místo toho ji používali jako šperk. Přiletováním jakéhosi spínacího špendlíku zlaťák předělali – dalo by se říci – na něco podobného placce, kterou možná nosíte připnutou na batohu. Oni ji však nosili zřejmě na hrudi jako brož.
Dále archeologové objevili na zličínském nalezišti přes tisíc skleněných a deset jantarových korálků. Nechyběly ani kostěné hřebeny, stopy po textiliích a také desítky předmětů ze železa, často nožů. Vědci nalezli na pohřebišti jen málo opravdových zbraní – tři železné hroty šípů, z toho jeden trojbřitý, podobný tomu, co používali Hunové.
Opravdoví žoldnéři
Jací ale byli tehdejší „Germáni z Čech“ a jak žili? Podle kostí, které vědci proměřili, byli velcí skoro jako my dnes, tedy ve své době docela urostlí. Muži měřili průměrně 177 cm a ženy byly zhruba o deset centimetrů nižší.
Někteří se snad nechávali najímat do římských služeb, aby za dobrý žold ochránili hranice slábnoucí říše. Jiní zase spolu s Huny a dalšími nájezdníky na římské državy útočili. Živili se asi také vybíráním výpalného, tedy vynucováním si darů za to, že proti určité obci nezaútočí, nebo za to, že jí poskytnou „ochranu“. Něco podobného v moderní době praktikuje mafie a používá se pro to slovo ruského původu raketýring. „Zličíňané“ klidně mohli válčit na obou stranách. Dost možná jich část bojovala s Římany a část s Huny a třeba i své spojence měnili.
Odešli do Německa?
Mnoho z nich se domů do Zličína (který se samozřejmě Zličín ještě zdaleka nejmenoval!) nevrátilo vůbec. Možná proto ve 174 nalezených hrobech mírně převažují ženy. Část mužů, kteří padli v bitvách, byla pohřbena jinde.
Na Zličíně se tito lidé dlouho nezdrželi, žili tu jen několik desítek, možná sto let. Nakonec odešli a usadili se asi v jihozápadním Německu. Pak se jejich stopa ztrácí. Zanedlouho už do Čech začínají proudit noví osadníci – slovanské kmeny, mezi nimi také předkové Čechů.
