Problémy s dinosaury: Stvoříme Jurský park?

Problémy s dinosaury: Stvoříme Jurský park?
Sdílej
 
Myšlenka na znovuoživení dinosaurů je stará skoro třicet let. Tehdy šlo o čistou fikci, ale věda od té doby o hodně pokročila a to nám dává naději.

 

Film Jurský park a všechna jeho pokračování vycházejí z geniálního románu amerického spisovatele Michaela Crichtona, který poprvé vyšel v roce 1990. Autor v něm přišel s možností, že bychom mohli být schopní naklonovat skutečné druhohorní dinosaury. Vycházel z tehdejších vzácných zpráv o tom, že se podařilo izolovat jadernou DNA z pravěkého hmyzu, zalitého v jantaru. V jeho době tímto způsobem dinosaury oživit nešlo. Ale co dnes, když naše technologie a znalosti pokročily o velký kus dopředu? Je možné, že v roce 2017 už bychom dokázali Jurský park skutečně vytvořit?

Dinosaurus krok za krokem

1) Materiál

Největší problém, přes který se musíme přenést, je hned ten úvodní – musíme získat dostatek materiálu, ze kterého můžeme dinosaury oživovat. Tím materiálem je deoxyribonukleová kyselina – DNA, v níž je zapsán molekulární kód pro tvorbu živé bytosti. Problém je v tom, že DNA nevydrží po smrti svého původního majitele příliš dlouho a rychle se rozpadá. Vědci spočítali, že i ve velmi příznivých podmínkách vydrží její molekuly nanejvýš 6,8 milionu let. A to je na dinosaury, kteří žili před více než 65 miliony let, málo. Jantar k tomu navíc vůbec není ideální, naopak se zdá, že jeho pryskyřičné prostředí molekulám DNA vysloveně škodí.  Občas se sice vyskytnou zprávy o nálezu úlomků dinosauří DNA hluboko ve zkamenělých kostech, ale o jejich pravost se vědci přou. I kdyby ale byly pravé, pár úlomků nestačí na to, abychom mohli rekonstruovat celý genom dinosaura. Dejme ale tomu, že dinosauří DNA v dostatečném množství přesto máme – dokázali bychom s ní pracovat dál?

Konec Jurského parku: Dinosauří DNA z jantaru nezískáme

Konec Jurského parku: Dinosauří DNA z jantaru nezískáme

2) Zpracování DNA

Molekuly DNA jsou hodně dlouhé a rády se lámou. Pokud bychom tedy nějakou dinosauří DNA měli, byla by na kousky. Přečíst v nich pořadí „písmen“ genetického kódu není pro současné laboratorní přístroje žádný problém. Sestavit ze získaných sekvencí kompletní genetickou informaci by pak dnešním superpočítačům trvalo pár hodin. Byla by to pouze informace – nekonečné řady písmenek A, C, T a G, které označují základní jednotky genetického kódu. Převést ji na molekuly však umíme. Víme také dost na to, abychom se vyvarovali chyby, kterou udělali vědci ve filmu Jurský park. Chybějící části dinosauří DNA doplnili kousky DNA žab. Od toho se odvíjela zápletka, protože stejně jako některé žáby i dinosauři v Jurském parku byli schopni měnit pohlaví a nekontrolovaně se rozmnožovat. Ve skutečnosti by ale „záplatování“ dinosauřího genomu žabí DNA nebylo vůbec možné. Pokud už bychom se k takovému krokou museli uchýlit, sáhli bychom po mnohem bližších příbuzných dinosaurů – a těmi jsou jedině současní ptáci. Klidně by to mohla být obyčejné slepice.

3) Vajíčka

Řekněme, že máme kompletní a správně sestavený genom. Ted je čas opustit hrátky s molekulami a začít skutečně tvořit malého dinosauříka. Trochu nám to usnadňuje fakt, že dinosauři se vyvíjeli ve vejcích. Jejich blízkého příbuzného, který snáší dostatečně velká vejce, bychom měli také – stačilo by zajet na nejbližší pštrosí farmu. Ve filmu vědci využili krokodýlý vajíčka a jiný postup, ale z dnešního hlediska by byla lepší naše „pštrosí metoda“.

Pštrosí samičce bychom odebrali neoplodněnou pohlavní buňku, tedy vajíčko. Jeho vlastní DNA bychom odstranili a nahradili ji dinosauří DNA. Takto pozměněnou buňku bychom vrátili do reprodukčních orgánů pštrosí samičky, kde by se snad dále vyvíjela a obalila skořápkou. Pokud bychom měli velké štěstí, proběhl by celý proces správně a pštrosice by nám snesla vejce s životaschopným dinosauřím zárodkem uvnitř.

4) Umělá líheň

Snesené vejce bychom samičce museli okamžitě odebrat a přenést jej do laboratoře, kde by se dále vyvíjelo v umělé líhni. U slepic nebo i pštrosů tato zařízení fungují perfektně, protože vajíčkům zajistí ty nejlepší podmínky. Problém je, že netušíme, co dinosauřím vejcím vyhovovalo. Abychom mohli pokračovat ve snění, dejme tomu, že alespoň jeden zárodek  z tisíce se ve vypůjčeném vejci zdárně vyvíjí. Robotická ruka jej pravidelně otáčí, přístroje udržují domněle správnou vlhkost vzduchu a okolní teplotu. Nyní už v podstatě jenom doufáme, že příroda udělá svoje a za několik týdnů až měsíců se vyklube malý neptačí dinosaurek.

Jurský park ve skutečnosti

Jurský park ve skutečnosti

5) Mláďata

Čerstvě vylíhnutá mláďata krokodýlů a aligátorů jsou vybavena ostrými zoubky a schopností zakousnout se do všeho, co odpovídá jejich loveckým možnostem. Je pravděpodobné, že to samé platilo i pro většinu dravých teropodů. Hrát si s nimi by tedy bylo nemoudré, nehledě na to, že některé druhy mohly být jedovaté. 

Větším problémem než naše bezpečnost je ale zdraví malého dinosaurka. Jeho imunitní systém bude muset čelit zcela neznámým mikroorganismům. Bakterie či viry, které pro ptáky nepředstavují žádné nebezpečí, by u dinosaura klidně mohly vyvolat smrtelnou chorobu. Držet mládě ve sterilním prostředí také není možné: Musíte jej vystavit působení okolního prostředí, jinak nebude schopno přežít ve výběhu. Ze začátku tedy budou nemoci naše nesmírně drahé exempláře kosit ve velkém. Nedá se s tím moc dělat, jen se z každého uhynutí poučit.

6) Ostrov

Náš poslední problém spočívá v tom, kde dinosaury chovat. Ostrov je z bezpečnostního hlediska ideální – v tom má film pravdu. Musel by ale být o dost větší. Isla Nublar i Isla Sorna byly malé ostrovy s nadměrnou koncentrací mnoha různých dinosaurů na malé ploše. Ani na jednom z nich neměl šanci vzniknout přirozený ekosystém, který by dravé i býložravé dinosaury uživil. Funkční Jurský park by ve skutečnosti vyžadoval ostrov velký přinejmenším jako Barbados, který má rozlohu asi 400 km2. A to i v případě, že bychom tyranosaurům a velociraptorům „přilepšovali“ krávami a kozami.

7) Konečné slovo

Pokud jste dočetli až sem, je vás jasné, že ačkoli věda udělala ohromný skok, ani dnes nejsou vyhlídky na vznik Jurského parku moc optimistické. Problémů a různých „jestli“ je příliš mnoho a to jsme si to ještě hodně zjednodušili. K tomu, aby zdravý dinosaurus vznikl a přežil, potřebuje nejen perfektní genom, ale také spolupráci nesmírného množství různých faktorů – od procesů, které probíhají ve vajíčku, přes působení všemožných mikroorganismů až po životní prostředí a vztahy s ostatními jedinci. A to mu v našem světě zajistit nemůžeme. Pokud vás to zklamalo, máme malou útěchu: Už za rok se dočkáme pokračování filmu Jurský svět. A v něm dinosauři ožijí spolehlivě.

Časová osa: "Jurská série"


Přichází dinokuře

Skutečný Jurský park asi nebude, ale moderní genetické inženýrství nás může přiblížit jeho cíli. Již několik let totiž v utajení probíhá projekt Dinokuře (v angličtině Dinochicken), kterého se účastní i slavný paleontolog Jack Horner z americké Montany. Základní myšlenkou je, že ptáci jsou vlastně posledními přežívajícími teropodními dinosaury. Cílem je pak pozměnit genetické instrukce kuřete takovým způsobem, aby se v průběhu vývoje neztratily původní anatomické znaky dinosauřích předků jako je zubatá tlama nebo drápky na předních končetinách. Výsledkem bude jakýsi „kurosaurus“ - tvor, jehož tělo bude tvořit směska původních dinosauřích a moderních ptačích znaků.

 

Jurský svět: Nové hrátky s dinosauří DNA

Jurský svět: Nové hrátky s dinosauří DNA

Jurský park 3D: Staňte se expertem na filmové dinosaury

Jurský park 3D: Staňte se expertem na filmové dinosaury

Když želvy vládly Zemi… Tahle má vlastní Jurský park!

Když želvy vládly Zemi… Tahle má vlastní Jurský park!

Pravěké dobrodružství : Putování s dinosaury 3D

Pravěké dobrodružství : Putování s dinosaury 3D