Příběhy vyhynulých zvířat: Vakovlk tasmánský

Příběhy vyhynulých zvířat: Vakovlk tasmánský
Sdílej
 
Jednoho z nejpodivuhodnějších tvorů, dravého vačnatce vakovlka, vyhubili lidé v Tasmánii až těsně před druhou světovou válkou.

 

Latinské jméno Thylacinus cynocephalus znamená v překladu vačnatý pes s vlčí hlavou. Je poměrně výstižné, vypadal totiž jako vlk s klokaním ocasem a tygřími pruhy. Jinak samozřejmě – jako vačnatec – neměl se psem vůbec nic společného.

Vakovlci podobně jako všichni vačnatci nosili mláďata ve vaku. Ten byl malý a otvor směřoval dozadu – tedy obráceně než u klokana. Samice měla čtyři mléčné bradavky, takže nemohla mít najednou více mláďat.

 

Zvířat se nebál

Smutné je, že se v době, kdy to bylo možné, nikdo nenamáhal tato zvířata studovat. Nezbývá než (ne)věřit svědectví tehdejších lovců a spekulovat nad kostmi vakovlků o tom, jak tito tvorové běhali a lovili.

Tak víme, že byli poněkud pomalejší než psi, ale zřejmě o dost silnější. Je známý případ, kdy útočícímu bulteriérovi jediným kousnutím vakovlk odkousl polovinu lebky.

Při obraně kromě zubů používali i zadní nohy podobně, jako to dělají klokani. Dokázali se na ně postavit a kopat. Také v případě potřeby asi skákali jako klokani. Svědectví z londýnské zoo hovoří o tom, že tamní vakovlci uměli vyskočit dva až tři metry vysoko.

Pátrání po vakovlkovi: Vyhynul nebo nevyhynul?

Pátrání po vakovlkovi: Vyhynul nebo nevyhynul?

Lidem se vyhnul

Nejčastější potravou mu zřejmě byly různé druhy klokanů a také tasmánští pštrosi emu (ty lidé vyhubili okolo roku 1850). Moderní počítačové rekonstrukce vycházející z jeho kostí naznačují – a tady jeho podoba s vlkem trochu mate – že nelovil kořist štvaním, ale přepady ze zálohy podobně jako tygři nebo levharti.

Lidem se raději vyhýbal. Zdá se, že je doložen pouze jediný případ, kdy vakovlk napadl člověka. V roce 1900 ženu, která u řeky prala prádlo, kouslo toto zvíře do pravého ramene. Když chtěla dravého vačnatce odehnat, kousl ji ještě do levé ruky. Nakonec při potyčce pradlena šlápla vakovlkovi na ocas, ten ji pustil a utekl. Chybělo mu oko a byl starý a zbědovaný, možná si skrčenou ženu spletl s nějakým menším zvířetem.

 

Neodvratný osud

Osud vakovlka už před sto padesáti lety předpověděl přírodovědec John Gould. Napsal: „Bude-li poměrně malý ostrov hustě obydlen a jeho pralesy proťaty silnicemi, rychle se ztenčí počty tohoto jedinečného zvířete. Bude vyhubeno a potom jako vlk v Anglii uváděno jako zvíře minulosti.“ Jenže na rozdíl od vlků rozšířených po polovině zeměkoule vakovlci žili pouze na jediném ostrově.

Tasmánie měří zhruba 63 000 km2, tedy je o něco menší než Česko. Protože tamní farmáři měli pocit, že vakovlci loví kromě klokanů také více ovcí, než je vhodné, vypsali za každého mrtvého vakovlka odměnu. Lovci zvesela tato zvířata vybíjeli a nikdo si neuvědomoval, jak se stávají vzácnými. Posledního ulovili na západním pobřeží ostrova v roce 1933.

 

Smutný konec Benjamina

V zoo v tasmánském Hobartu přežíval vakovlk do roku 1936. Byl to kulhavý jedinec, kterého nemohli Tasmánci vyměnit za „něco vzácnějšího“ – třeba medvěda nebo lva.

Toto zvíře se snad jmenovalo Benjamin a asi to byl samec. Přesně to totiž ani nikdo neví. Převzácný tvor, poslední svého druhu, nikoho nezajímal. Jeho osud zpečetilo, když mu ošetřovatel omylem zapomněl otevřít kotec, takže Benjamin se nemohl schovat před nočním mrazem ani pálícím sluncem.

Od té doby – navzdory tisícům hlášení o tom, že byl v Tasmánii spatřen – nemáme žádné stoprocentně důvěryhodné svědectví, že by živého vakovlka někdo zahlédl.

Vakovlk však má ještě malou naději. Aby odčinili zločin spáchaný na tomto druhu, sní vědci o znovuzrození tohoto podivuhodného dravce klonováním. Prý to není úplně nemožné.

Konec ochrany medvědů a vlků?

Konec ochrany medvědů a vlků?

Zubatější než pes

Dospělý vakovlk měl tělo dlouhé až 130 centimetrů a k tomu 60centimetrový ocas. V tlamě, kterou dokázal neuvěřitelně rozevřít (až skoro do roviny), bylo 46 zubů, tedy více než u moderních šelem. Zbarven byl žlutošedě nebo žlutohnědě se 13 až 21 tmavými pruhy přes záda, zadek a ocas. Kvůli nim dostal i poněkud nesmyslné jméno tasmánský tygr. Pruhy byly výraznější u mladších jedinců.

 

Příběhy vyhynulých zvířat: Dodo mauricijský

Příběhy vyhynulých zvířat: Dodo mauricijský

Tajemný ostrov

Tasmánie je jen o něco menší než Česká republika a přitom zde žije jen půl milionu lidí. Část ostrova je docela hornatá a divoká, proto se zde uchovaly mnohé druhy, které člověk v sousední Austrálii vyhubil. Tasmánie se tak už před příchodem bělochů stala posledním útočištěm dvou velkých vačnatých masožravců: vakovlka a ďábla medvědovitého (neboli tasmánského čerta). Zatímco ďábel přežívá, vakovlka Evropané poměrně rychle zlikvidovali, podobně jako domorodé Tasmánce – údajně lidi s nejprimitivnější hmotnou kulturou vůbec.

 

Zírající zvířata: Proč máš tak velké oči?

Zírající zvířata: Proč máš tak velké oči?

Cesta k zániku

Vakovlk vyhynul v Austrálii a na Nové Guineji, vyhubili ho asi domorodci a psi dingo, které přivezli sebou. Přežil jen v Tasmánii.

 

1808

Vědci poprvé zkoumají vakovlka a dávají mu latinské jméno

 

1642

Objevení Tasmánie Evropany

 

19. století

Rozmáhá se chov ovcí. Vakovlk je loven jako škodná. Za zabití je odměna

 

1933

Poslední úlovek vakovlka v přírodě

 

1936

Poslední vakovlk uhynul v zoologické zahradě. Až v tomto roce začali v Tasmánii vakovlka chránit. Pozdě

 

1986

Vakovlk je oficiálně prohlášen za vyhynulého

 

Draci: fantazie a skutečnost

Draci: fantazie a skutečnost

Konec testování na zvířatech?

Konec testování na zvířatech?

Stanislav Drahný

 

Články odjinud