Ukradené jedy: Jak se zadarmo bránit nepřátelům

Ukradené jedy: Jak se zadarmo bránit nepřátelům
Sdílej
 
Na světě existuje spousta jedovatých zvířat, ale mnohá z nich nemají žádné jedové žlázy. Jakým způsobem tedy jed získávají, když si ho nemohou vyrobit? Jednoduše - prostě ho někde ukradnou.

 

Ve východní Africe žije podivné zvíře, které bylo pro vědce dlouho záhadou. Chlupáč dlouhosrstý, jak se tento zvláštní hlodavec česky jmenuje, se totiž v přírodě projevoval jako jedovatý. Psi, kteří ho napadli, onemocněli a často uhynuli s příznaky otravy. Podezření budilo i chlupáčovo výstražné černobílé zbarvení. Přesto ani nejpečlivější zkoumání chlupáčů neodhalilo žádné jedové žlázy, a navíc chlupáči chovaní v zajetí jedovatí nebyli. A až dosud nebyl známý ani žádný jiný jedovatý hlodavec. Teprve nyní vědci z oxfordské univerzity rozluštili tajemství chlupáčů.

Jedovatý make-up

Vědci přistihli divoké chlupáče, jak okusují kůru z větví a kořenů stromů rodu Acokanthera, která obsahuje prudký jed ouabain. Ten má podobné účinky jako kurare (způsobuje ochrnutí a srdeční zástavu) a afričtí domorodci ho odedávna používali k výrobě otrávených šípů na lov slonů. Chlupáč kůru rozžvýká, promísí se slinami a tuto směs slin a ouabainu si pak vtírá do srsti na bocích. Jednotlivé chlupy jsou porézní, takže se do nich jed snadno vsákne. Samotný jed by ovšem sotva půlmetrového hlodavce před predátory neochránil, aby vyšel ze střetu se šelmou nezraněn, má také mimořádně tuhou kůži a zesílené lebeční kosti.

Chlupáč není jediný savec, který využívá cizí jed ke své ochraně. Existují např. druhy ježků, které si na tělo nanášejí jed z ropuch, některé malpy si do zase srsti vtírají jed stonožek, aby odpudily obtížný hmyz. Ale dosud nebyl známý žádný savec, který by ke své ochraně používal jed tak smrtelný. Jedno rozluštěné tajemství však postavilo před vědce další zatím nevysvětlenou záhadu: jak je možné, že se tím prudkým jedem neotráví sám chlupáč?

 

Dvakrát ukradený jed

K nejzvláštnějším živočichům Nové Guiney patří jedovatí ptáci. To, že jsou jedovatí, bylo objeveno teprve v roce 1990, do té doby byli ptáci považováni za jedinou živočišnou skupinu, v níž nejsou jedovaté druhy. Ale šest druhů pištců (rod Pitohui) tuto teorii vyvrátilo – jejich peří a kůže obsahují prudký jed batrachotoxin, stejný, jaký se nachází u jihoamerických šípových žab rodu Phyllobates a Dendrobates.

Kde k němu tito ptáci přišli, když nemají žádné jedové žlázy a šípové žáby žijí na opačné straně Země? Studium a pozorování nejjedovatějšího z nich – pištce černohlavého – tuto záhadu objasnilo. Pištci jed získávají v potravě, konkrétně požíráním brouků z čeledi bradavičníkovitých (Melyridae), a vylučují ho do mazu kostrční žlázy, který si roztírají do peří. Zajímavé je, že ani zmínění jedovatí brouci nejsou tvůrci tohoto jedu, získávají ho z rostlin, jimiž se živí. Dnes už se ví, že jedovatí nejsou jen pištci, ale i další novoguinejský druh, přibližně poloviční kosovec modrohlavý.

Šípové žáby

Drobné jihoamerické žabky patří k nejjedovatějším obojživelníkům světa. Ale teprve v okamžiku, kdy se začaly množit v teráriích chovatelů, se ukázalo, že nejsou schopné vyrábět svůj jed samy – terarijní dendrobátky krmené octomilkami a nedospělými cvrčky žádný jed neprodukovaly. Přírodovědci proto začali zkoumat, čím se živí ve volné přírodě. A došli k zajímavým výsledkům. Hlavní složku jejich potravy tvoří mravenci. A čím větší zastoupení mravenců v potravě, tím jedovatější je žabka. Je tedy zřejmé, že k tvorbě vlastního jedu nutně potřebují jedy a další chemické látky získávané z těl mravenců.

 

Dravec s jedovatými ostny

Dravec s jedovatými ostny

Nebezpečná pochoutka

Mnohé ryby mají jedové žlázy, ale řada dalších jed získává z potravy. K nim patří i v japonské kuchyni oblíbená ryba fugu (rod Takifugu) z čeledi čtverzubcovitých. Její maso je považováno za lahůdku, ale její vnitřnosti, především játra a jikry, obsahují prudký nervový jed tetraodotoxin. Jed pro ni vyrábějí bakterie žijící v jejím těle, které získala z potravy – z již infikovaných ryb. Čtverzubci odchovaní v zajetí a krmení sterilní stravou bez bakterií žádný jed v těle nemají.

Ke známým jedovatým rybám patří i murény. Tito noční dravci se živí menšími býložravými rybami, měkkýši, chobotnicemi či korýši, kteří spolu s řasami požírají i obrněnky obsahující jed ciguatoxin. Ten se pak hromadí v těle murény. Kdysi se věřilo, že je jedovaté její kousnutí, ale dnes už se ví, že kousnutí je neškodné, jedovaté však může být (ale nemusí) její maso. Ciguatoxin mohou v těle hromadit i další dravé ryby živící se mořskými býložravci.

Zrádná krása motýlích křídel

Také mezi motýly jsou druhy doslova prosycené jedem. Nejznámějším je bezesporu severoamerický monarcha stěhovavý. Jed získal už v „dětství“, v době, kdy byl housenkou a živil se jedovatými rostlinami klejichami. V mládí nashromážděný jed pak obsahuje i kukla, motýl, který se z ní vylíhne, a nakonec i vajíčka, která naklade. Za jedovatými motýly ale nemusíme cestovat daleko. U nás žijící modročerné vřetenušky s nápadnými červenými skvrnami vylučují v nebezpečí jedovatý kyanovodík. Tzv. kyanogenní glykosidy získávají jejich housenky z hostitelských rostlin – především z jedovatého štírovníku růžkatého.

Dar otců

Krásně kovově zelený, až 2,5 cm dlouhý puchýřník lékařský patří k našim nejvzácnějším broukům. Brát ho do ruky a těšit se jeho krásou se ale nedoporučuje, vylučuje ze svého těla prudký jed kantharidin. Produkovat ho ve svém těle však dokážou jen samečkové, samičky jsou původně nejedovaté. Až do okamžiku páření, při tomto aktu sameček nejen oplodní vajíčka, ale předá také samičce zásobu jedu. Ten se dostane až do vajíček, takže chrání samičku i vykladená vajíčka před hladovými predátory.

 

Nejpodivnější zvíře světa: Ptakopysk nemá rád teplo

Nejpodivnější zvíře světa: Ptakopysk nemá rád teplo

Plavečtí rekordmani: nejrychlejší ryba, savec a pták

Plavečtí rekordmani: nejrychlejší ryba, savec a pták

Klíčová slova:
jed, zvirata, murena, kosovec
 

Články odjinud