Nejen šelmy, ale i spousta dalších savců používá k vzájemné komunikaci pachové značky. Stačí se podívat na obyčejného psa, jak pečlivě očichává kdejaký roh a patník a pak k němu přidá svou vlastní značku – svou zprávu a podpis. Medvědi si podobným způsobem označují stromy (nezvedají tlapku, ale otírají se o ně zadní částí těla).
V zemi bez patníků
Pachová komunikace je důležitá především pro druhy, které žijí samotářsky. Lední medvědi jsou z tohoto pohledu „ultrasamotáři“ – žijí roztroušeni na rozsáhlém území a k setkání dvou jedinců dochází jen vzácně (s výjimkou případů, kdy se stáhnou ke zdroji potravy, jakým je např. mrtvá velryba vyvržená na břeh). Přesto i oni potřebují být ve vzájemném kontaktu. Jenže kam mají umístit pachové značky, když se po většinu roku pohybují po mořském ledě či holých sněhových pláních, kde o strom nezavadí a ani patníků tu mnoho nenajdou?
Mluvící tlapa
U ledních medvědů se proto vyvinul jedinečný způsob značkování. Vědci zjistili, že lední medvědi mají v chlupových cibulkách na spodní straně tlap několik zvětšených mazových váčků, které fungují jako pachové žlázy. Medvěd tak o sobě informuje ostatní v každém otisku tlapy. Stejně jako u jiných zvířecích pachových značek i tyto slouží k označování hranic teritoria nebo jako jakýsi podpis hlásající, jak velký a silný medvěd je. Největší význam ale tyto značky mají v době rozmnožování – jen díky nim dokáže samec najít samici připravenou k páření.
Účastníci výzkumu
Pro ověření své teorie sesbírali vědci pachové vzorky ze stop více než dvou set divokých ledních medvědů pohybujících se v oblasti Beaufortova a Čukotského moře. Vzorky pocházely z různých ročních období a byli v nich zastoupeni samci i samice různého věku. Pak se do výzkumu zapojili lední medvědi chovaní v deseti severoamerických zoologických zahradách. Vědci jim předložili sebrané vzorky a sledovali, jak na ně budou reagovat.
Volání jara
Medvědi v zoo o stopy svých divoce žijících příbuzných opravdu jevili zájem, ten ale nebyl vždy stejný. Nejvíc se zajímali o pachové vzorky ze stop, které za sebou zanechávali medvědi na jaře, tedy v období páření. Samce přitom zajímaly hlavně stopy samic a samice se naopak víc věnovaly stopám samců. Zvířata tedy zcela prokazatelně vyčetla ze stop pohlaví svého protějšku, ale i to, zda je připraven k páření. Stejně tak zvířata poznala, kterému medvědu se raději vyhnout, aby neriskovala zranění v souboji.
Ztracené stopy
Výsledky tohoto výzkumu poukázaly na další z mnoha hrozeb, které představuje oteplování a úbytek ledu v Arktidě. Jak led taje, vznikají v něm stále širší praskliny a přibývá volné vody, kterou musí medvědi přeplavat. Jejich stopy tak na sebe přestávají navazovat. Medvědi je pak nedokážou sledovat, což vede k tomu, že se v době páření nesejdou samci se samicemi. Období rozmnožování je u medvědů časově omezené, spousta medvědic se v tedy některých letech vůbec nedočká mláďat.
