Živé kluzáky: Létat je tak snadné | Ábíčko.cz

Živé kluzáky: Létat je tak snadné

Živé kluzáky: Létat je tak snadné
Sdílej
 
Křídla nejsou nutnou podmínkou létání - na to už přišla spousta zvířat. Někdy stačí jen pořádně roztáhnout žebra, nohy nebo prsty a už se letí…

 

 

Když první živočichové opustili vodu, drželi se při zemi. Vzhlížet do výšin ani nemělo smysl, kromě mraků na nebi tam nic moc k vidění nebylo. To se změnilo s rozvojem cévnatých rostlin a jejich růstem do výšky. Tehdy živočichové poprvé obrátili svou pozornost i ke vzdušnému prostoru.

Letečtí průkopníci

Úplně první tvorové, kteří před asi 400 miliony lety ovládli vzduch, byli zástupci hmyzu. Dalších přibližně 200 milionů let pak trvalo, než je následovali další letci – ptakoještěři neboli pterosauři. Ve stejné době také nad oceány „létaly“ ryby, kterým krátký pobyt nad hladinou umožňoval unikat nepřátelům. Nejstarší z nich, asi 15 cm velká rybka Potanichthys xingyiensis, žila už před 235–242 miliony lety.

Úsporný pohyb

Let pterosaurů a ryb se však od sebe zásadně lišil – zatímco ptakoještěři byli aktivními letci a mávali křídly, ryby se ve vzduchu pohybovaly klouzavým letem. Ten využívá stejně jako moderní rogala a kluzáky vztlak vzduchu a nestojí živočicha téměř žádnou námahu. Energeticky výhodné plachtění využívají i někteří ptáci. Kromě nich a výše zmíněných ryb si klouzavý let osvojila i spousta dalších živočichů počínaje hmyzem, který během svého vývoje druhotně ztratil křídla, přes měkkýše, obojživelníky a plazy až po celou řadu savců. Mnozí z nich využívají let k útěku před nepřáteli, pro jiné je to nejsnazší způsob, jak překonávat dlouhé vzdálenosti v korunách stromů.

 

Létající ryba se odrážela o vrcholky vln a vzduchem urazila rekordních 400 m

Z vody do vzduchu

Asi 64 současných druhů mořských létajících ryb patří do čeledi letounovitých (Exocoetidae). K plachtění jim slouží zvětšené prsní ploutve, které roztáhnou v okamžiku, kdy se vymrští nad hladinu. V asi metrové výšce nad vlnami plachtí většinou 50 m, jsou ale zaznamenané rekordy, kdy se létající ryba odrážela o vrcholky vln a vzduchem urazila až 400 m. Stejným způsobem dovedou létat i některé sladkovodní ryby. Akvaristé dobře znají motýlkovce afrického (Pantodon buchholzi) – pokud špatně zakryjí akvárium, rybka jim z něj „uletí“.

Více o tom, jak létají ryby tady.

 

Kolmý start i přistání

Noční ještěr gekon létavý (Ptychozoon kuhli) žije na kmenech stromů a vzdálenost mezi nimi překonává klouzavým letem. K tomu je vybaven rozšířeným prsty spojenými blánou a kožním lemem kolem těla a ocásku. Startuje přímo z kmene: Odrazí se, zploští tělo, roztáhne prsty a všechny končetiny a napne lem kolem těla. Plachtěním je asi 20 cm dlouhý plaz schopen překonat vzdálenost až 60 m. Na konci své letové dráhy bezpečně přistane i na kolmé ploše, což mu umožňují přísavné lamely na prstech.

Co provádí gekon létavý gravitaci navzdory? Více tady.

 

Silné nohy se skokanům hodí

Dvanáctimetrové skoky

Tak trochu plachtit dovedou i někteří naši skokani, kteří jediným skokem překonají až 2 m. Naše rosničky jsou zase žabími mistry ve šplhu po stromech. Obě dovednosti zkombinovaly jihoasijské stromové žáby létavky (Rhacophorus. Asi 81 druhů létavek má prsty s přísavkami spojené mimořádně širokými plovacími blánami. Neslouží jim však k plávání, ale k létání mezi stromy, v jejichž korunách žijí. Nejschopnější z nich, létavka šíronohá (R. reinwardtii), dokáže jediným skokem překonat vzdálenost až 12 m. Skokan se může jít zahrabat. 

Žábám se plachtění hodí během velkého putování. Více tady.

 

Raketový pohon

Představa létajícího šneka je docela směšná. Přesto existují měkkýši, kteří to v nebezpečí dovedou. Někteří kalmaři (Ommastrephidae) z řádu krakatic se prudkým vytlačením vody z ústního otvoru umí doslova „vystřelit“ nad hladinu rychlostí až 40 km/h. Stačí na to, aby s chapadly složenými do plochy a roztaženými ploutvemi na konci těla uletěli i několik desítek metrů. A ještě ke všemu pozadu!

Podívej se na plachtící šneky - tady!

 

Létající veverky

Hlodavci jsou nejpočetnější a nejrozmanitější skupinou savců. Nepřekvapí tedy, že mezi nimi najdeme i druhy, které se naučily létat. Jsou přitom učebnicovou ukázkou souběžného (konvergentního) vývoje: Nezávisle na sobě se vyvinuli v Eurasii, v Africe i v Americe a přesto se všechny vzájemně podobají. Jsou noční a létají za pomoci široké blány napnuté mezi předními a zadními končetinami. Euroasijské a americké poletuchy (Petaurista) a poletušky (Pteromys, Glaucomys a další) jsou vlastně veverky, které dovedly k dokonalosti své dlouhé skoky v korunách stromů. Africké šupinatky sice vytvářejí samostatnou čeleď šupinatkovití (Anomaluridae), ale od létajících veverek se téměř neliší.

 

Doplachtí daleko?

Vačnatci v povětří

Austrálie je zemí vačnatců. Přizpůsobili se tu všem dostupným prostředím a nevynechali ani to vzdušné. Přestože jsou zcela nepříbuzní s létajícími savci z jiných kontinentů, vypadají téměř stejně. K letu jim slouží široký kožní lem napnutý mezi předními a zadními končetinami a podobně jako létající veverky kormidlují dlouhým huňatým ocáskem. Však se také nejznámější létající vačnatec jmenuje vakoveverka létavá (Petaurus breviceps), o něco menší druh podobný plšíku lískovému dostal jméno vakoplšík létavý (Acrobates pygmeus).

 

Šupinaté frisbee

Stromové bojgy rodu Chrysopelea z tropických lesů jihovýchodní Asie prosluly jako létající hadi. Dovedou zploštit tělo a zatáhnout břicho tak, že je po celé délce vmáčknuté dovnitř. Konkávní (vydutý) tvar zpevňují šupiny na „hranách“ břicha. A protože had vzduchem neklouže rovně natažený, ale svíjí se do smyček, plachtí vzduchem stejně jako frisbee. Svíjením navíc mění či udržuje směr, takže po stometrovém nebo i delším letu přistane přesně tam, kam mířil.    

O tom, že jsou bojgy vetřelci z planety země více tady.

 

Létající lenochod

Prastarý řád nočních stromových savců letuch (Dermoptera) má jen dva druhy: letuchou malajskou (Galeopterus variegatus) a letuchu filipínskou (Cynocephalus volans). Způsobem života trochu připomínají lenochody: Pomalu nemotorně šplhají a po zemi se dokážou jen plazit. Ale když rozepnou létající blánu sahající od krku přes konečky prstů předních i zadních končetin až po konec ocasu, změní se v obratné letce. V klouzavém letu manévrují ve větvích a na stometrové vzdálenosti ztratí sotva 10 m výšky. Jsou to nejschopnější létající savci vůbec. Vědci se dokonce domnívali, že jsou předky netopýrů, později se ale ukázalo, že mají blíž k primátům.

Lenochod není líný! Nevěříš? Více tady.

 

Draci v povětří

Všichni pohádkoví draci létají. Dovedou to ale i ti skuteční: ještěři dráčci (Draco). Včetně dlouhého štíhlého ocásku měří 20 až 30 cm a místo princezen požírají hmyz. Stejně jako velcí draci ale mají na bocích složená „křídla“.

Mávat s nimi nemohou: Jde o silně prodloužená žebra, mezi kterými je napnutá blána sahající od předních po zadní končetiny. Dráčci proto jen plachtí mezi korunami stromů. Směr jim přitom pomáhá udržovat „kýl“ v podobě roztažitelného kožního laloku na krku. Jejich let obvykle není delší než 10 m, jsou ale zaznamenané i rekordní lety na vzdálenost 60 m.

 

 

Bez křídel! Více o létajících zvířatech:

Mistři letu bez křídel: Tělo jako rogalo

Mistři letu bez křídel: Tělo jako rogalo

Jak létají ryby

Jak létají ryby

Pohled do světa: Plachtící šneci

Pohled do světa: Plachtící šneci

 

Klíčová slova:
zvire, kluzak, letajici, ryba, gekon, skokan, snek, hlodavci