Jak skvělý vynález je letecká doprava! Za několik hodin přeletíte oceán a ocitnete se na jiném kontinentu. Stačí najít malé místečko v letadle letícím přes Tichý oceán, na chvilku se nechat ukolébat rachotem motorů a hop - najednou jsou tu Havajské ostrovy.
Než toto létající taxi vyvrhne ze svých útrob otupělé pasažéry a jejich zavazadla, je čas se diskrétně odplazit do nitra lesa. Ráj je na dosah „ruky“, všude je plno pochoutek: ptáci všech barev, delikátní vajíčka a bezbranné ještěrky.
Nešťastně zavlečený had
Odborníkům z toho vyvstává studený pot na čele. Od roku 1986 bylo ve volné přírodě na Havajských ostrovech odchyceno již několik exemplářů bojgy hnědé (Boiga irregularis), invazivního druhu stromového hada, který sem pokaždé přicestoval letadlem letícím z Guamu, z Mariánských ostrovů.
Mariánské ostrovy se těmito hady doslova hemží, přestože ani ty nejsou jejich domovem. Tím je Queensland v Austrálii a Nová Guinea. Po druhé světové válce byl tento had nešťastnou náhodou zavlečen vojenským letadlem na Mariánské ostrovy. A o půl století později bylo v ostrovních lesích napočítáno přes 4000 těchto plazů na každý kilometr čtvereční...
Ekologická katastrofa
Přemnožené bojgy způsobily doslova ekologickou katastrofu. Nejen že sežraly většinu původního ptactva a drobných savců Guamu, ale přibližně každé čtyři dny způsobí rozsáhlé poruchy v rozvodné elektrické síti ostrova.
Tento nepůvodní druh hada si totiž oblíbili stožáry vysokého napětí, kde se obtáčejí kolem drátů. Jejich záliba pro ně většinou končí smrtelně, nicméně tyto nehody nijak nebrzdí další postup invazního druhu.
V současné době už bojgy okupují většinu ostrovů Mariánského souostroví a objevili se i na nejzápadnějším ostrůvku (Kwajale) východněji ležících Marshallových ostrovů. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se bojgy hnědé usadily i na Havajských ostrovech, vypadá to, že jen několik včas odchycených exemplářů navštívilo jediný ostrov z nich.
V roce 1997 však byl asi metrový exemplář spatřen v blízkosti letiště v Honolulu. Byl okamžitě vyhlášen poplach, ale černý pasažér zmizel kdesi v přírodě. Odborníci se proto obávají, že jde pouze o odklad. Stačí, aby takto v přírodě zmizela jediná oplozená samička a ekologická katastrofa Guamu se zopakuje.
Invaze Severní Ameriky
Slávička mnohotvárná (Dreissena polymorpha) má svůj domov v oblasti Černého a Kaspického moře. Drobný mlž, který se dovede pevně přichytit jakéhokoliv předmětu v blízkosti, dostal s rozvojem lodní dopravy zelenou. Už v 19. století začal dobývat Evropu a v padesátých letech tohoto století byl běžným druhem i v našich a západoevropských vodách.
Ve druhé polovině devadesátých let se pak ze západní Evropy vydává na okružní plavbu. A podnikla úspěšnou invazi do Severní Ameriky. Dnes obývá tento vetřelec hlavní řeky několika amerických států. Za svůj úspěch vděčí své výjimečné plodnosti - jediná slávička je schopna za rok naklást až milion vajíček. Přemnožení mlži pak zablokují všechna vhodná místa a vytlačují původní druhy měkkýšů.
Na lodích kolem světa
Lodní doprava sloužila zvířatům k cestování na nová území od pradávna. Jedněmi z prvních námořních cestovatelů a invazivních druhů byly krysy, které mají svůj domov v tropických oblastech Asie. Odtud se rychle rozšířily do celého světa včetně střední Evropy. Tehdejší mořeplavci dobře znali tyto černé pasažéry, ale nedokázali si představit, jaké důsledky může mít jejich vylodění v nových oblastech.
Krysy totiž byly nositelkami blech, které přenášely mor. Tu strašlivou nemoc si však ve středověku nikdo s krysami nespojoval. Morové epidemie se v Evropě podařilo potlačit až někdy v 18. století a zásluhu na tom měl paradoxně další černý pasažér na lodích - potkan.
Tento hlodavec pochází také z Asie, ale žije dál na severovýchodě. Je mohutnější a silnější než krysa, a tak ji rychle z míst, kde se usídlil, vytlačil. Potkani samozřejmě také přenášejí různé nemoci, ale vůči moru jsou rezistentní, a navíc obývají zcela jiné prostředí než krysy, takže nepřicházejí tak často do přímého kontaktu s lidmi.
Úspěšná invaze
Největší úspěchy slaví invazivní druhy v oblastech, kde nemají přirozené nepřátele. Biologové proto usoudili, že nejlepší způsob, jak nad nimi zvítězit, je sehnat predátora, který by si na vetřelci pochutnal.
Když se na počátku 90. let dostal jistý jihoamerický červec (druh mšice) na ostrov Sv. Heleny, objevil zde hned několik rostlinných druhů, které mu velmi zachutnaly. Byl mezi nimi bohužel i strom Commidendrum robustum, endemický druh už tak dost zdevastovaný nevhodným vysazením koz.
Po napadení červci se zdálo, že je s místním stromem konec. Vědci se proto rozhodli vysadit zde dravá slunéčka, která se zmíněnými červci živí. Od roku 1995 je zřejmé, že je rovnováha opět nastolena a strom zachráněn.
Biologický boj?
Biologický boj však nelze považovat za univerzální řešení. Někdy má právě opačný účinek. Ve třicátých letech 20. století se v porostech cukrové třtiny v Austrálii přemnožili zavlečení hmyzí škůdci. Pěstitelé tehdy vsadili na jejich přirozeného nepřítele, ropuchu agu (Bufo marinus), a vysadili ji na svých polích.
Leč chybička se vloudila. Mohutná ropucha si brouků, které měla ničit, ani nevšimla, zato jí zachutnaly místní druhy žab. Dnes jsou počty tohoto agresivního a pro místní zvířenu jedovatého druhu ropuchy na australském severu desetkrát vyšší než v jeho původní vlasti, a navíc se z míst, kde byla vysazena, rychle šíří do nových a nových oblastí...
Maskovaní zabijáci
Jak bojovat proti vetřelcům? Ideální by bylo řešit problém hned od samého počátku. Stačilo by například zveřejnit seznam nebezpečných invazivních druhů a zakázat jejich převoz přes hranice. Teoreticky je tato myšlenka prostá a nevyvratitelná. Až na to, že vetřelec je ve své domovině zvířátkem zcela neškodným. A než si člověk uvědomí nebezpečí, bývá už pozdě.
Dokazuje to celá řada příkladů z minulosti - králíci a kočky v Austrálii, vodní hyacinty ve většině tropických jezer a sladkovodních kanálů, kozy a prasata na ostrovech Indického oceánu (Réunion, Kulatý ostrov a další), jeleni na Novém Zélandu... A tak dnes nemůže nikdo předpovědět, kdo bude příštím vetřelcem, ani na jakou část světa si brousí zuby. (ABC)
Nedobrovolní cestovatelé:
Šíření nepůvodních druhů napomáhají tzv. zátěžové vody velkých obchodních lodí. Po vyložení nákladu nebo vyčerpání zásoby ropy či mazutu je nutné pro lepší stabilitu lodi naplnit podpalubí tisíci litry mořské vody, čerpané často až ze samého mořského dna. Tato voda se doslova hemží rybím potěrem, larvami členovců, měkkýši.
Po vyprázdnění lodi se pak toto společenství ocitne tisíce, desetitisíce kilometrů daleko, v neznámém cizím prostředí. Většina nově příchozích zahyne, ale hrstka šťastných zde najde vhodné podmínky: ideální teplotu, dostatek potravy a naopak žádné přirozené nepřátele. Za takových podmínek se pak vetřelci rychle zbaví místní konkurence.
Invazivní druhy v Česku:
Tzv. invazní druhy se nevyhýbají ani nám. Cestují vlastními silami, lodí, železnicí, nechají se unášet větrem... Jsou mezi nimi živočichové i rostliny.
Netýkavka Royleova:
Jedním z nejúpornějších vetřelců je např. netýkavka Royleova (Impatiens roylei), která k nám připlula po vodě. Mohutná bylina zcela ovládla pobřežní porosty dolního toku Labe a Vltavy a bezohledně vytlačuje původní flóru.
Pupalka dvouletá:
Po železnici zase přicestovala půvabná, žlutě kvetoucí pupalka dvouletá (Oenothera biennis - viz obr.), která zdobí hlavně železniční náspy a zatím se zdá, že nepůsobí žádné větší potíže.
Klíněnka jírovcová:
Naproti tomu jedním z nejnebezpečnějších vetřelců se stala klíněnka jírovcová (Cameraria ohridella), která se u nás objevila kolem roku 1994. Drobný motýlek, jehož larvy žijí v listech jírovců, pochází z jižní Evropy a u nás nenašel přirozeného nepřítele. Začal se proto úspěšně šířit a naše porosty jírovců umírají... Vědci zoufale bojují s časem a hledají způsob, jak tohoto nenápadného vetřelce zastavit.
