Pět set padesát obyvatel vesnice Ojmjakon na Sibiři musí čelit opravdu drsným teplotám: mrznout začíná už v září, v lednu je průměru -50 °C a zima končí často až v polovině května. Rekord padl v roce 1926, kdy teplota klesla na -71,2 °C. Ojmjakon je proto nejchladnější bod na severní polokouli.
Ojmjako bez bouřek
Zima se v oblasti drží díky horám, kterými je údolí obklopeno. Svou roli sehrává také fakt, že je vesnice příliš vzdálená od oceánu, který by reguloval extrémní podmínky díky teplým proudům. V údolí je navíc po většinu zimy tak zvaný Siberian High, tedy oblast vysokého tlaku atmosféry. Kvůli tomu do Ojmjakonu téměř nepronikají žádné bouřky, které by alespoň trošku "promíchaly" atmosféru, a proto se teploty mohou propadat do extrémních čísel.
Jak se žije v zimě
Do školy děti přestávají ve vesnici chodit, až když teplota klesne pod -50 stupňů Celsia. Jen pro představu: Když v takové zimě vylijete hrnec horké vody z okna, na zem už dopadne jako sníh a led. Kvůli chladu mají lidé nastartovaná auta celý den, když chtějí někam jet. A náročné je třeba i větrání, protože když se okno otevře na pouhých 20 vteřin, teplota v místnosti rázem klesne o 8 stupňů! Ve vesnici neexistuje tekoucí voda - všechna potrubí by totiž okamžitě zamrzla. Vodu místní získávají rozmrazováním ledu a převařením.
Sibiřská Cesta kostí
Vesnice byla vybudována za dob Stalinovy hrůzovlády, aby spojovala v okolí síť gulagů (tábory nucených prací pro většinou politické vězně). Na stavbě hlavní silnice, která vede k vesnici, také většinou političtí vězni z gulagů pracovali. Podmínky tu byly tak kruté, že při stavbě každého metru silnice údajně zemřel jeden člověk. A to má silnice 1200 kilometrů! Začalo se jí proto přezdívat Cesta Kostí, a název není pouhou metaforou. Pokud totiž některý z vězňů zemřel, pohřbili jeho tělo přímo pod cestou. Jde tak o 1200 kilometrů dlouhý masový hrob, po kterém jezdí auta do nejchladnějšího obydleného místa na zemi.
