Husy jsou v představách mnoha lidí hloupé. Takové tvrzení však nemůže být vzdálenější pravdě. Husy jsou naopak velmi inteligentní. Žijí v početných hejnech, v nichž panují složité společenské vztahy, a každá má svůj vlastní hlasový projev. Páry uzavírají pevná „manželství“, která upevňují zvláštními rituály. A konečně - jsou dlouhověké, dožívají se až 25 let.
Od hus k nobelovce
To všechno z nich činí ideální model pro studium ptačího chování. Jako první se jim věnoval už v 50. letech minulého století rakouský zoolog Konrad Lorenz, zakladatel moderní etologie (nauka o chování zvířat).
Za svou práci dostal v roce 1973 Nobelovu cenu. Potomci „jeho“ hus velkých (Anser anser) pomáhají vědě dodnes. Jejich jednostojedenáctičlenné hejno žije trvale v údolí řeky Alm v severním Rakousku. Jsou svobodné, mohou kdykoliv odletět, ale vědci je přikrmují, a tak nemají důvod hledat jiný domov.
Husy s rodokmenem
Protože jde o dlouhodobě sledované hejno, mají vědci dokonalý přehled o každém jeho členu. Jednotlivé husy rozlišují podle barevných kroužků, znají jejich rodiče, datum narození, pohlaví, partnera i sourozence. Díky tomu mohou přesně sledovat, jaké vztahy mezi sebou členové hejna udržují. Nedávno zkoumali, zda se husy vzájemně poznají nejen podle hlasu, ale i podle vzhledu.
Důležitý zobák
Každou několikrát vyfotografovali v různých pozicích ze vzdálenosti tří metrů a ze stejné výšky, z jaké se na svět dívá samotná husa. Pomocí speciálně vytvořeného softwaru pak z jednotlivých snímků vytvořili pro každou z nich naprosto přesný portrét se všemi detaily zobáku.
Právě zobák je rozhodující, protože se během roku nemění a je tak hlavním charakteristickým rysem husí tváře. Naproti tomu peří podléhá změnám, jiné je v dešti či větru, jinak vypadá při pelichání...
Pozdrav pro partnera
Z fotografií pak vyhotovili zvětšeniny odpovídající skutečné velikosti husy a na pevném panelu je umístili do blízkosti krmítek. Pak už jen sledovali, jak na fotografie husy zareagují. Ke krmítku přicházely dobrovolně, vědci je k ničemu nenutili. A husy se na fotografiích skutečně poznávaly.
Čím bližší vztah k jedinci na fotce husa měla, tím ochotněji se ke krmítku přibližovala a tím déle se u něj krmila. A když byl na snímku její partner, tak ho nezapomněla přátelsky pozdravit.
Sama sobě cizincem
K jedinci, který nepatřil mezi jejich přátele či příbuzné, se husy naopak přibližovaly opatrně, syčely na něj a mnohdy ani ke krmení nedošly. A stejně reagovaly na svou vlastní fotku – nepoznaly se na ní, byl to pro ně cizinec.
Vědci jsou z výsledku nadšení, potvrdilo to jejich předpoklad, že se zdánlivě stejní ptáci v nepatrných detailech liší a že jsou schopni vnímat tyto rozdíly i na 2D fotografii. I když je pravděpodobné, že se husy neřídí pouze vzhledem své „tváře“ – určitě se poznávají i podle dalších znaků typických pro každého jedince. Ale to už bude úkol pro další výzkum.
Zvířata se poznají na fotografii
...k čemu to je dobré?
Skutečnost, že se zvířata poznají na fotografii, může pomoci např. při zkoumání vztahů mezi jedinci ohrožených druhů, ke kterým je obtížné se přiblížit. A určitě to bude přínosem pro zvířata chovaná v zajetí. Fotografie příbuzných by např. mohly snižovat pocit osamění jedinců chovaných v izolaci a tím snižovat míru jejich stresu a zlepšovat jejich zdraví.
Za pomoci fotografií bude možné bezpečně seznámit původní obyvatele ubikace s nově příchozími ještě předtím, než budou sestěhováni. Dokonce se zdá, že fotografie neznámého jedince stejného druhu představená skupině společensky žijících zvířat je dokáže zabavit a obohatit tak jejich život.
