Zní to jako pohádka: Africký pták medozvěstka vypátrá včelí úl a na pomoc s jeho dobýváním si přivolá medojeda. Ukáže mu cestu k úlu a počká, až se silná kunovitá šelma svými drápy a zuby vláme dovnitř. Medojed si pak pochutná na medu, medojedka sezobe vosk a včelí larvy. Dokonalá win-win situace, o které přírodovědci už celá staletí hovoří jako o případu vzácné mezidruhové spolupráce. Až na to, že důkazy o její existenci nebyly až tak přesvědčivé.
Second-hand důkazy
„Při výzkumu medozvěstek nás tito ptáci stokrát lákali ke včelím úlům, ale ani jednou jsme neviděli, že by se o něco podobného pokoušeli s medojedem,“ říká doktorka Jessica van der Walová z University v Kapském městě. A dodává, že ačkoli je vědecky dobře doložená spolupráce mezi medozvěstkami a lidskými sběrači medu, u medojedů jsou důkazy slabé. Jde o staré případy a svědectví z druhé ruky ve stylu „kamarád mi vyprávěl, co viděl známý jeho známého“. Jessica a její kolegové se proto na spornou kooperaci mezi ptáky a medojedy zaměřili a zpracovali dosud nejrozsáhlejší studii na toto téma.
Profesionální sběrači medu
Tým mladých vědců z devíti afrických zemí vyzpovídal téměř 400 sběračů medu. Sběr výživného medu divokých včel má v některých afrických komunitách dlouhou tradici a jako profese se předává z generace na generaci. Jestli by tedy někdo měl o „domluvě“ mezi medozvěstkami a medojedy vědět, jsou to právě sběrači medu. Ti ale na otázky vědců odpovídali skepticky. Většina komunit pochybovala, že by ptáci a šelmy cíleně spolupracovali. 80 % sběračů medu také nikdy nevidělo, že by se spolu medozvěstka s medojedem vzájemně ovlivňovali.
Medozvěstky a medojedi vážně spolupracují?
Nápadnou výjimku, která spolupráci medozvěstek a medojedů zřejmě zachránila od přesunu do světa pohádek, však vědci objevili v Tanzanii. Tady totiž mnoho sběračů naopak vypovědělo, že na vlastní oči viděli, jak medozvěstka a medojed spolupracují a pak společně hodují v troskách včelího úlu. Tato pozorování byla nejčastější mezi sběrači medu z etnické skupiny Hadzů, kde spolupráci mezi ptákem a šelmou vidělo celých 61 % z nich. Vědci jejich svědectví považují za důvěryhodná. Hadzové loví zvěř lukem. Tiše se přitom pohybují po krajině a pro pozorování medozvěstek a medojedů mají spoustu příležitostí.
Záhadná komunikace
Předpokládejme tedy, že Hadzové mluví pravdu a tanzanští medojedi a medozvěstky skutečně spolupracují. Pokud sběračům medu v jiných zemích něco neuniklo, jde o unikátní schopnost, která se objevila pouze v Tanzanii a která se tu předává z jedné generace medojedů na druhou. Pak ale vyvstává otázka, jak se pták a šelma vůbec domluví. Medojedi špatně slyší a nemají dobrý ani zrak, což pro hlasovou nebo optickou komunikaci není zrovna ideální. Vysvětlení vědci nemají – to, jakým způsobem medozvěstka přivede medojeda k úlu, tak zatím zůstává tajemstvím.
Medozvěstka křiklavá:
Pojídač včelího vosku
Medozvěstka křiklavá (Indicator indicator) je jedním z mála ptáků, kteří jsou schopni trávit včelí vosk. Ve včelích hnízdech, do kterých se dostane sama, loupí na úsvitu, kdy jsou včely ještě pomalé. Vosk, vajíčka a larvy vyjídá i z opuštěných úlů nebo takových, které rozbila jiná zvířata včetně medojedů. Lidské sběrače medu medozvěstky cíleně navádějí k úlům divokých včel až na kilometrovou dálku. V některých částech Afriky si sběrači medu dokonce umí medozvěstku přivolat zvláštními hladovými signály.
Medojed kapský:
Rváč s volnou kůží
Medojed kapský (Melivora capensis) se vyskytuje nejen v Africe, ale také v jižní Asii. Je všežravý, loví obratlovce včetně jedovatých hadů, požírá různé plody a nevadí mu ani zdechliny. Jméno však dostal podle své záliby v medu a včelích larvách. Před žihadly jej chrání dlouhá hrubá srst a silná volná kůže. Volná je natolik, že medojeda nelze uchopit tak, aby vás nemohl kousnout. Díky tomu, své nebojácnosti a skutečnosti, že v boji vylučuje páchnoucí sekret, nemá v přírodě přirozeného nepřítele. Obvykle se ubrání i lvům a levhartům.
Hra na medojedy?
Gepardi jsou rychlí, ale fyzicky křehcí, proti lvům, levhartům, hyenám nebo dokonce paviánům jsou tak při obraně svých mláďat prakticky bez šance. Udává se, že jen asi 5 % gepardích mláďat se dožije víc než jednoho roku. Existuje také teorie, že právě tento tvrdý tlak ze strany predátorů je příčinou neobvyklého zbarvení gepardích koťat, která jsou na spodku těla tmavá a na svrchní straně mají dlouhou světlou srst. Nápadně se tak podobají vyhlášeným rváčům medojedům, což může některé útočníky od jejich napadení odradit.
