Určitě už jste slyšeli, že máme problém. Říkáme mu globální změna klimatu a v překladu to znamená, že se Země pomalu, ale jistě ohřívá. Na vině růstu teplot jsou skleníkové plyny v atmosféře – především oxid uhličitý a metan, které ve velkém uvolňujeme při výrobě energie, dopravě nebo v zemědělství. Jak kvůli změně klimatu teplota vzduchu i oceánů výrazně roste, začínají se na tváři Země objevovat jevy, které ukazují, že něco není v pořádku. A jedním z nich je bělení korálů.
Korálové útesy a hrozba bělení korálů
Pro Středoevropany jsou korálové útesy krásné kulisy při potápění. Jenže považovat je jen za turistickou atrakci by bylo krátkozraké. Korálové útesy jsou podmořskými oázami plnými života. Poskytují útočiště tisícům druhů nejrůznějších živočichů, chrání pobřeží před ničivými vlnami a živí miliony lidí po celém světě.
Aby přitom korály mohly růst, musí mít voda správnou teplotu. Nesmí být moc studená, ani příliš teplá. Pokud se příliš ohřeje, dostanou se korály do stresu. Zní to sice legračně, že by i korály mohly zažívat stres, ale pokud jsou mu vystaveni, nastanou problémy. Vystresované korály ze sebe totiž vypudí drobné řasy, které jim dodávají barvu – proto zbělají – i energii. Řasy totiž žijí s korály v těsné symbióze a bez nich korály dlouhodobě neprosperují.
Změna klimatu a záchrana pomocí geoinženýrství
Krátké podmořské vlny veder korály dokáží zvládnout. Jenže pokud horko trvá dlouho, mohou umřít. A tady je jádro pudla. Klimatické modely totiž naznačují, že pokud se nic nezmění, většina dnes známých korálových útesů by mohla do roku 2060 zažít tak silný tepelný stres, že ho nepřežije.
Nejvíce ohrožené jsou oblasti s nejsilnějším slunečním osvitem, střední Polynésie či východní tropický Pacifik. Část vědců a vědkyň se proto snaží najít nebo vyšlechtit takové druhy korálů, které by vyšší teploty zvládly lépe. Jiní jdou ve svých úvahách odlišným směrem. Uvažují o geoinženýrství – záměrných zásazích do fungování klimatu celé Země.
Jednou z nejčastěji zkoumaných metod je vstřikování drobných částic sloučenin síry, tzv. aerosolů, do vrstvy atmosféry, které říkáme stratosféra. Tedy vypouštět tam částice, které dokáží odrážet část slunečního záření zpět do vesmíru. Díky tomu by na zemský povrch dopadalo méně energie a Země by se tolik nezahřívala. Vytvořili bychom tak „sluneční clonu“, kterou čas od času dokáží vytvořit sopky.
Může umělý slunečník z aerosolů fungovat?
To je otázka, na kterou se snažil najít odpověď vědecký tým vedený oceánografkou Gouri Anil z Louisiana State University. Ten zkoumal, zda by taková „sluneční clona“ mohla pomoci i korálovým útesům.
A na první pohled vypadají výsledky jejich výpočtů slibně! Ukázaly totiž, že pokud by se s vypouštěním dostatečného množství aerosolů začalo kolem roku 2035, bylo by každý rok vystaveno bělení korálů jen zhruba deset procent plochy mělkých korálových útesů. Namísto přibližně poloviny z nich, pokud nebudeme dělat nic. Některé útesy by tak mohly přežít i po roce 2060.
Pozor rizika: Skleníkové plyny a kyselé deště
Než se začneme radovat, je potřeba si říci, že tohle není skutečné řešení problému, ale jen způsob, jak získat víc času na jeho nalezení. Skleníkové plyny totiž z atmosféry kvůli aerosolům nezmizí a stále bude potřeba výrazně omezit jejich emise i najít způsob, jak oxid uhličitý ze vzduchu aktivně odstraňovat.
Aerosoly totiž fungují jen jako slunečník – dokážou Zemi dočasně zastínit. Jakmile bychom s jejich vypouštěním skončili a množství oxidu uhličitého by mezitím dál rostlo, teploty by velmi rychle vyskočily nahoru.
Navíc tu jsou i vedlejší účinky. Aerosoly jsou v podstatě kapičky kyseliny sírové, které se z atmosféry postupně odstraňují, čímž se podílí na okyselování srážek. Kyselé deště přitom dokážou okyselovat půdu i vodu a tím ničit domovy řady druhů. Při snaze vyřešit jeden problém bychom se tak nechtěně mohli dostat do problému dalšího.
U podobně velkých zásahů do fungování planety proto musíme postupovat s maximální opatrností. Jinak by se mohlo stát, že místo jednoho velkého problému budeme řešit velké problémy dva.
