Je jedním z nejúspěšnějších moderních predátorů: Vlk obecný (Canis lupus) je rozšířený po celé severní polokouli a prokazuje mimořádnou přizpůsobivost. Inteligentní a společenští vlci dokážou přežít a prosperovat v arktické tundře a severských lesích stejně jako v krajině mírného pásma nebo suchých oblastech na okrajích pouští.
Vlci jsou všestranní lovci
Podobnou rozmanitost najdeme, když se podíváme na jejich kořist. Na jedné straně velikostního spektra vlčí kořisti jsou malí hlodavci a zajícovci, na druhé velcí kopytníci včetně losů, bizonů a pižmoňů. Některé populace vlků s úspěchem loví medvědy, jiné se dokonce naučily chodit si pro potravu k moři a zabíjet mořské vydry a tuleně.
Životní prostředí a převládající typ kořisti logicky ovlivnily to, jak vlci z jednotlivých částí světa vypadají. Vědci však zjistili, že u některých populací se na vlčím vzhledu velmi výrazně podepsal ještě jeden faktor – člověk.
Tvar vlčí hlavy se mění
Rozdíly mezi různými vlčími populacemi nespočívají jen ve velikosti nebo zbarvení, ale také ve tvaru hlavy a její velikosti v poměru k tělu. Pokud si vedle sebe položíme lebku vlka z Aljašky a vlka z Blízkého východu, na první pohled uvidíme, že jedna je spíš krátká a široká a druhá podlouhlá a úzká.
Mezinárodní tým vědců vedený Dominikou Bujnákovou z finské Univerzity v Oulu analyzoval 227 vlčích lebek, které pocházely z různých míst Evropy, Asie i Severní Ameriky. Jejich původ odpovídal prakticky celému rozsahu geografického výskytu vlka obecného: od Grónska po Nové Mexiko, od Norska po Izrael a dále části Ruska a Indie.
Co je to geometrická morfometrie?
U každé lebky vědci vytvořili trojrozměrný sken, na nějž umístili 585 referenčních bodů. Dalších 96 pak umístili na dolní čelist. Jedná se o metodu takzvané geometrické morfometrie s vysokým rozlišením, která se využívá pro přesnou kvantitativní analýzu tvaru a velikosti 3D objektů. Výsledky analýz ukázaly na prolínání tří hlavních faktorů, které během evoluce „vytvarovaly“ lebky vlků.
Tím prvním je zeměpisná šířka. Vlci ze severnějších oblastí mají větší lebku, což je plně v souladu s Bergmannovým pravidlem. Podle něj jsou teplokrevní živočichové z vyšších zeměpisných šířek větší a mohutnější než jejich příbuzní z těch nižších, protože potřebují odolávat chladu. Větší tělo má menší poměr povrchu k objemu, takže jeho tepelné ztráty jsou menší.
Bergmannovo pravidlo platí jen omezeně
U vlků ze všech kontinentů nicméně Bergmannovo pravidlo platí jen do 65. stupně severní šířky, potom už jsou jejich lebky zase menší. Chlad totiž není jediný faktor: Vysoko na severu je také málo potravy. Velikost vlků je tak kompromisem mezi potřebou udržet si teplo a nakrmit velké tělo.
Druhým významným faktorem, který ovlivňuje vlčí lebku, je strava. Vcelku logicky mají populace, které loví velkou kořist, větší a mohutnější lebku. Rozdíly ve velikosti kořisti jsou mimořádné i v rámci jednoho kontinentu: Průměrná kořist vlka z Yellowstonského národního parku váží 329 kg, u vlka z pobřeží Aljašky jen 37 kg.
Jaký vliv měl člověk?
Zeměpisná šířka a průměrná velikost kořisti k nim sice přispívají, nedokážou však plně vysvětlit rozdíly ve tvaru vlčích lebek. Velmi významným faktorem, který jej ovlivňuje, je podle vědců pouhá příslušnost k určité vlčí populaci.
Zvláště odlišné lebky vědci našli u vlčích populací z Finska, Skandinávie, východního Grónska, Itálie, pobřeží Aljašky a Ellesmerova ostrova v Severním ledovém oceánu. Tyto populace žijí ve velmi rozdílném prostředí a zaměřují se na odlišné druhy kořisti. Jednu věc ale mají společnou: dlouhodobou izolaci. U některých populací vlků (například z Arktidy nebo ostrovního prostředí) má izolace geografické příčiny, ale u jiných ji způsobili lidé během posledních asi 200 let.
U skandinávských vlků funguje efekt zakladatele
Silný vliv člověka na tvar vlčí lebky se projevuje především ve Finsku a Skandinávii. Vlci zde byli hubeni a prakticky vyhlazeni, později se však vlčí populace obnovila z malého počtu zvířat, která migrovala z východu.
Došlo tak ke klasickému evolučnímu jevu, který vědci označují jako efekt zakladatele (founder effect): Malá skupina jedinců se oddělí od hlavní populace a založí novou. Ta se dále samostatně vyvíjí, ale kvůli malému počtu svých zakladatelů má sníženou genetickou rozmanitost. Ta se v tomto případě viditelně projevuje zvláštním tvarem lebky.
Viditelné následky izolace v Itálii
Něco podobného se stalo i u vlků z Itálie, kde z původně velké populace přežil jen malý a od jiných vlčích populací izolovaný zbytek. Malá velikost populace vedla opět ke snížení genetické rozmanitosti a odlišnému tvaru lebky, který v populaci zůstává, i když se počty italských vlků zvyšují.
Názorně to ukazuje, že fragmentace a izolace zvířecích populací mají dlouhodobě přetrvávající vliv, který se neprojevuje jenom v genetické informaci a snížené životaschopnosti populace, ale v některých případech i v tom, jak její příslušníci vypadají.
Vliv psů:
Křížení s vlky a černá srst
Na vlčí lebce se nepodepsali jen lovci, kteří vlky zejména v 19. století intenzivně vybíjeli. Svou roli tu sehrál i nejlepší přítel člověka. Pes je potomkem vlka, geneticky jsou si extrémně podobní (asi z 99 %) a mohou se tedy bez problémů křížit.
Právě křížení mezi psy a vlky je podle studie z roku 2009 důvodem, proč se mezi severoamerickými vlky hojně vyskytují „démonicky“ vyhlížející černí vlci. Jeho vliv na tvar lebky je méně nápadný, ale vědci jej vystopovali u populací z Itálie a Balkánu, kde je křížení psů a vlků dobře doložené. Slabé známky křížení jeví i arktičtí vlci, kteří se v minulosti zřejmě občas zkřížili se saňovými psy domorodých obyvatel Arktidy.
