Je jedním z nejúspěšnějších moderních predátorů: Vlk obecný (Canis lupus) je rozšířený po celé severní polokouli a prokazuje mimořádnou přizpůsobivost. Inteligentní a společenští vlci dokážou přežít a prosperovat v arktické tundře a severských lesích stejně jako v krajině mírného pásma nebo suchých oblastech na okrajích pouští.
Vlci jsou všestranní lovci
Podobnou rozmanitost najdeme, když se podíváme na jejich kořist. Na jedné straně velikostního spektra vlčí kořisti jsou malí hlodavci a zajícovci, na druhé velcí kopytníci včetně losů, bizonů a pižmoňů. Některé populace vlků s úspěchem loví medvědy, jiné se dokonce naučily chodit si pro potravu k moři a zabíjet mořské vydry a tuleně.
Životní prostředí a převládající typ kořisti logicky ovlivnily to, jak vlci z jednotlivých částí světa vypadají. Vědci však zjistili, že u některých populací se na vlčím vzhledu velmi výrazně podepsal ještě jeden faktor – člověk.
Tvar vlčí hlavy se mění
Rozdíly mezi různými vlčími populacemi nespočívají jen ve velikosti nebo zbarvení, ale také ve tvaru hlavy a její velikosti v poměru k tělu. Pokud si vedle sebe položíme lebku vlka z Aljašky a vlka z Blízkého východu, na první pohled uvidíme, že jedna je spíš krátká a široká a druhá podlouhlá a úzká.
Mezinárodní tým vědců vedený Dominikou Bujnákovou z finské Univerzity v Oulu analyzoval 227 vlčích lebek, které pocházely z různých míst Evropy, Asie i Severní Ameriky. Jejich původ odpovídal prakticky celému rozsahu geografického výskytu vlka obecného: od Grónska po Nové Mexiko, od Norska po Izrael a dále části Ruska a Indie.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
