Historie objevování měsíců, které krouží kolem Jupiteru, není zrovna plynulá. První čtyři měsíce nalezl Galileo Galilei už v roce 1610. Další měsíc (Amalthea) byl nalezen až o 282 let později. V průběhu 19. a 20. století přibylo na seznam několik nových členů. V roce 1979 však přišla dlouhá pauza, která skončila až v roce 2000. Pak se ale s novými měsíci roztrhnul pytel. Za posledních 12 let se podařilo objevit 50 z 66 měsíců Jupiteru!
Lovci měsíců
Zásluhu na tom má zejména kanadský astronom Brett Gladman (6 měsíců) a jeho americký kolega Scott S. Sheppard (přes 30 objevených měsíců). Sheppard stojí i za objevem posledních dvou přírůstků, které „ulovil“ dalekohledem Magellan v Chile. Měsíce dostaly prozatímní označení S/2011 J1 a S/2011 J2. Oproti jiným jsou docela mrňavé – v průměru měří jen 1 km! Jedná se patrně o malé planetky, které zachytila gravitace obřího Jupiteru a uvěznila je na jeho oběžné dráze. Tomu nasvědčuje i to, že mrňavé měsíce krouží okolo Jupiteru v opačném směru než ostatní měsíce. A jsou od něj dost daleko – jejich doba oběhu je 580 a 726 dní.
Docházejí jména
Podle astronomů mohou být v okolí Jupiteru desítky malých měsíců, které se kvůli své velikosti velmi špatně hledají. Právě jejich objevy rozpoutaly diskuse o tom, jak velký objekt se dá ještě vůbec považovat za měsíc. V případě Jupiteru to má i praktický význam. Objevené měsíce dostávají jména podle postav z řecké či římské mytologie. Těch je sice hodně, ale v případě Jupiteru by jména měsíců logicky měly mít nějaký vztah k římskému bohu Jupiterovi nebo jeho řecké verzi Diovi (Zeus) – a tam už je výběr podstatně menší. Není proto vyloučené, že to nejtěžší na objevech nových měsíců největší planety sluneční soustavy nebude je najít, ale dát jim jméno.
