Když se v roce 1900 konala olympiáda v Paříži, závodily se některé disciplíny v městských parcích. O sto let později v Sydney soupeřili sportovci na stadionu s kapacitou pro více než sto tisíc diváků. Moderní sport ale zdaleka nepřinesl jen zájem fanoušků. Spolu s ním přišly i nekonečné závody v lámání rekordů, a to za vydatné pomoci rychle se rozvíjející vědy a techniky.
V dobách dřevních
Trikem, který pro maximální výkon používal nejslavnější český běžec Emil Zátopek, byl trénink ve vojenských kanadách. Říkal, že když si pak na závodech obuje běžecké tretry, má pocit, jako by ho boty nadnášely. Od té doby uplynulo více než půl století. Dnešní atleti na to jdou jinak. Těžké boty i hadrové tretry vyměnili za špičkovou obuv ze syntetických materiálů. Místo po lese se jdou proběhnout na pásovém trenažéru. Po tréninku také nedoplní energii chlebem namočeným v pivu – což byl mimochodem Zátopkův oblíbený mládenecký recept – ale vhodným iontovým nápojem. Večer pak podle videozáznamů a dat tělesných funkcí studují, na čem zapracovat zítra a jako pod drobnohledem pilují každou chybičku v pohybu nebo rytmu dýchání. Jenže takhle pilovat nejde donekonečna.
Režim tréninku, režim spánku
Nikdo nečeká, že se pomocí pravidelného tréninku jazyka naučíte chytat mouchy jako chameleon. Stejně tak lámat rekordy je možné jen do chvíle, než sportovci narazí na hranici svých možností. V posledních letech se ozývá stále více vědců, kteří vidí budoucnost lepších časů a výkonů velice černě. Sportovci trénují s vypětím všech sil, stravují se speciálně upravenými jídelníčky a mají k ruce nejlepší lékařskou péči. Pak už nezbývá moc možností, jak jejich výkon podpořit. Někteří odborníci ovšem s mrknutím oka dodávají: moderní výzkum dotáhl sportovce na vrchol sil – což takhle umožnit mu, aby ten vrchol prostě překonali?
Člověk? Ne, sportovec!
Představa borců vylepšených na patřičných místech nějakou tou biomechanikou není tak bláznivá, jak se zdá. Už dnes je spojení techniky a sportu nepostradatelné – hraje se na trávě z umělého vlákna, utkání snímají precizní kamery, časy a přešlapy dokonale měří senzorická čidla. Jihoafrický běžec Oscar Pistorius (psali jsme o něm v minulém čísle ábíčka) se s protézami obou nohou se s přehledem kvalifikoval na londýnskou olympiádu v příštím roce. Tak proč je nespojit aktivně? Mění se doba, změní se i pravidla. Sport napjatě sledují miliony diváků, a dokud je bude bavit, nevzdají se ho. Pokud se splní to, o čem dnes vědci sní, nebudeme se v příštím století muset bát nezáživných zápasů a utkání.
Bezbolestná dřina
V současnosti nejvyhledávanější cestou k posunutí hranic fyzických možností je řešení únavy, bolesti a rekonvalescence. Jedním z nápadů je vakcína proti bolesti. Dostanete injekci a ta na několik dnů nebo týdnů otupí vaše receptory bolesti. Kromě těch šokových – jinak byste si třeba zlomené nohy nevšimli dřív, než by vám z nohavice trčela plandavá kost. Zní to jako barbarské řešení, ale má to svou logiku. Tělo bolestí upozorňuje na nebezpečí poškození. Nepočítá však se sportovcem ve vrcholném vypětí, natožpak s tím, že chvíli na to bude jeho tělo svěřeno do rukou maséra nebo lékaře, který napraví škody. Díky injekci by sportovcům odpadlo ranní vstávání v bolestech po náročném cvičení nebo utkání – už jen za to by každý olympionik případného vynálezce zahltil děkovnými dopisy. Ale tohle není zdaleka nejodvážnější nápad.
Pár nádechů na celý maraton
Tkáňové inženýrství – rychle se rozvíjející oblast medicíny, si klade za cíl řídit tělo tak, aby bylo schopné uzdravit i to, na co není stavěno. Například vyvolání specifické chemické reakce by jej mohlo donutit k nesrovnatelně rychlejšímu a efektivnějšímu srůstání kostí nebo zhojení rozsáhlého poranění. Inženýři mimo jiné experimentují s funkčností plic. Ne, že by jim byly vyloženě trnem v oku, nicméně zjistili, že při dýchání strašlivě plýtváme kyslíkem. Pokud by se jim podařilo plíce vylepšit, k uběhnutí maratonu by prý běžci stačilo pár nádechů, čímž by se celá dvaačtyřicetikilometrová trasa proměnila v příjemný odpolední výklus. Tato vize ale zatím zůstává hlavně fantazií vědců. Pokud se však naplní, změní se celý náš pohled na sport. Dnes olympioniky obdivujeme za jejich vůli, zítra možná budeme kývat hlavami nad těmi, kteří se do té šílené dřiny pustí jen s tím, co jim nadělila příroda.
Hezky jez, ať vyrosteš – kulturistický jídelníček včera a dnes
Milón z Krotónu
Nejslavnější starořecký zápasník a šestinásobný olympijský vítěz. V mládí posiloval tak, že si koupil tele, které každý den nosil na zádech, dokud nedorostlo ve statného býka. Dobové záznamy tvrdí, že jeho receptem na sílu však nebyla jen tvrdá dřina, ale i pořádná životospráva. Každý den snědl deset kilogramů masa, stejně tolik chleba a na posilněnou se proléval litry vína. Mimochodem – toho dospělého býka si prý nakonec přehodil přes ramena, odnesl na rošt, upekl a za jediný den celého snědl. Jestli se mu chtěl pomstít za ta léta, kdy mu kopyty rozrýval záda, se dnes už nedozvíme.
Ronnie Coleman
Jeden z nejslavnějších světových kulturistů, osminásobný držitel nejprestižnějšího titulu Mr. Olympia. Svou neuvěřitelnou postavu nezískal nošením býků, ale propracovaným tréninkem na posilovacích strojích. Také jeho jídelníček připomíná spíše mimozemskou výživu než milónské obžerství. Coleman začne svůj den vločkami a půl litrem vaječných bílků, které završí dávkou kreatinových tablet pro růst svalové hmoty. Tento rituál opakuje šestkrát denně, jen střídá bílky s masem a při každém jídle polyká jiné druhy a značky posilovacích vitaminů. Za den tak spořádá kolem šedesáti pilulek. To by mu mohl závidět leckterý hypochondr. Ale takové tělo zřejmě jen z masa a chleba nevyroste.
