Klokan pralesní (Dendrolagus bennettianus) žije na nepatrném území severovýchodního Queenslandu v oblasti řeky Daintree. Právě omezené území výskytu z něj činí druh, který může být snadno ohrožen vyhynutím. Stupeň jeho ohrožení v červeném seznamu IUCN vědci odhadují na téměř ohrožený, zda tomu tak ale je, není kvůli nedostatku informací jisté.
Proč je sledování klokanů pralesních tak složité?
Ke sledování stromových druhů živočichů, a tedy i klokanů pralesních, dosud vědci používali tradiční metody, což znamenalo, že po nich pátrali ze země. Dohlédnout až do korun pralesních velikánů je však v podstatě nemožné, koruny stromů tu totiž nevypadají stejně jako v našem lese mírného pásma, kde pohledu vzhůru brání jen listí.
V tropickém pralese jsou větve propletené množstvím lián a nejrůznějších epifytních rostlin a tvoří tak téměř neprůhlednou klenbu.
Drony s termokamerou: Revoluce ve výzkumu
Moderní technologie však nabízejí nové možnosti. Jednu z nich využili vědci z queenslandské Univerzity Jamese Cooka. Sledovali klokany pralesní za pomoci dronů. Konkrétně šlo o profesionální DJI Matrice 350 RTK vybavený kamerou a DJI Mavic Enterprise 3T, který měl kameru s nižším rozlišením a sloužil jako záložní stroj.
Oba byly osazeny termokamerou pro detekci klokanů, jejichž teplota je vyšší než teplota okolního prostředí. „Vidí“ je dokonce i v případě, že je zakrývá okolní listí, protože teplota klokana se pohybuje mezi 31–35 °C a koruna stromu se drží kolem 26–30 °C. Hned první lety dronů přinesly ohromující výsledky: za jedinou hodinu vědci zaznamenali šest klokanů. Jednoho osamoceného, jednu dvojici a skupinu tří jedinců.
Je to velký rozdíl oproti tradičnímu hledání ze země, při kterém zabere nalezení jediného klokana klidně několik nocí. Během následných letů vědci zjistili, že nejlepších výsledků dosáhnou v časných ranních a pozdně odpoledních hodinách při převážně zatažené obloze. Přímé slunce totiž zvyšuje falešné signály.
Sledování bez rušení: Klokani jsou v klidu
Snahou při podobných studiích divokých zvířat je co nejméně je rušit a zasahovat do jejich přirozeného chování. Vědci proto měli obavy, aby drony vzácné klokany nerušily a neděsily je. Ale rychle se ukázalo, že obavy byly zbytečné. Pokud se klokan něčeho lekne, seskočí o několik větví níž. Při přeletu dronů (létaly ve výšce 60–70 m nad zemí, tj. asi 20–30 m nad korunami stromů) však klokani nijak nereagovali. Jen jeden krátce pohlédl na dron a pak pokračoval ve své činnosti.
Unikátní pomocník nabízí pohled z výšky: Pralesní jeřáb
Tato metoda se ve srovnání s jinými, jako je např. vybavení zvířete obojkem s vysílačkou nebo čipem s GPS lokátorem, které vyžaduje jeho odchyt, ukázala jako dokonale neinvazivní (tj. nijak nezasahující do života sledovaných jedinců). Přesto tu jeden problém byl. Operátor potřebuje letící dron vidět, aby ho mohl řídit.
V tomto směru měli vědci možnost využít jedinečnou konstrukci – právě v pralese u řeky Daintree stojí 47 m vysoký pralesní jeřáb Liebherr 91EC – jediný v australském tropickém lese. Průměr kruhu, ve kterém se pohybuje jeho rameno, je 55 metrů. Vlastně to byla právě jeho existence, která tento výzkum umožnila.
Budoucnost výzkumu a ochrany klokana pralesního
Sledování klokanů pralesních je na samém počátku. Ale už teď vědci zaznamenali několik důležitých poznatků. Z barevných detailních snímků rostlin dokázali určit, jakými druhy se tito klokani nejčastěji živí. Odstup jednotlivých zvířat ve větvích jim zase napověděl, jak velké teritorium pravděpodobně ke svému životu potřebují.
Ale teprve další dlouhodobé sledování může přinést tu nejdůležitější informaci: jakou má jejich populace dynamiku – tj. zda jejich počty klesají, jsou stabilní, nebo se naopak zvyšují.
Pralesní jeřáb
Se stavbou pomáhali i čeští vědci
Nejde o druh ptáka, ale o konstrukci vycházející z dobře známého stavebního jeřábu. Místo stavebního materiálu ale jeho rameno přenáší gondolu s výzkumníky, kteří tak mají možnost studovat nejvyšší partie stromového patra. Stavba takového jeřábu je nesmírně obtížná a nákladná, protože se staví obvykle na místě, kam nevedou žádné komunikace. V současné době jich na celém světě stojí pouhých dvanáct, z toho pět v tropickém pásmu. Na stavbě jednoho z nich – jeřábu v pralese Papuy Nové Guineje – se podíleli i čeští vědci.
