Najít při vykopávkách zkamenělinu pravěkého orla či jiného jestřábovitého ptáka je něco jako výhra v loterii. Tito dravci bývali (a stále bývají) na horních příčkách potravních řetězců, což znamená, že jejich populace nebyla nijak zvlášť velká. K tomu si připočtěte jejich odlehčené kosti, které jsou výborně přizpůsobené létání, ale se na fosilním záznamu se zachovávají mimořádně špatně.
Záhadné období pravěku
Nejstarší známé fosilie jestřábovitých ptáků – předků například dnešních orlů, jestřábů, supů, káňat – pocházejí z oligocénu (–34 až –23 milionů let) až miocénu (–23 až –5 milionů let). Počet nálezů na jednotlivých kontinentech se ovšem dá spočítat na prstech jedné ruky.
Genetické studie přitom naznačují, že už na počátku miocénu před 20 miliony lety existovali zástupci všech současných podčeledí jestřábovitých ptáků. Je tedy logické, že právě v záhadném pravěkém období, z něhož máme tak málo nálezů, se tito dravci intenzivně vyvíjeli.
Ztracený svět
Kontinentem, kde je evoluce jestřábovitých ptáků zvlášť mizerně zdokumentovaná, je Austrálie. Ovšem právě tady nyní vědci oznámili významný objev: částečně zachovalou kostru 25 milionů let starého orla. Místem nálezu je vyschlé jezero Pimpa v pouštní oblasti. V době, kdy orel žil, byl tento ztracený svět jezerem plným vody, na jehož březích rostl hustý les.
Fosilii tvoří celkem 63 kostí, takže je – vzhledem k tomu, že ostatní nálezy zpravidla obsahují jen pár kostí – až neuvěřitelně komplexní. Díky tomu mohli vědci nejen popsat nový druh orla, ale také podrobnosti z jeho života a to, kam na vývojovém stromě jestřábovitých ptáků zřejmě patří.
Největší orel a vrcholový predátor
Orel, který dostal jméno Archaehierax sylvestris, byl o něco málo menší než současný australský orel klínoocasý. Ve své době však byl zřejmě vůbec největším dravým ptákem. A také vrcholovým predátorem, protože tehdejší draví savci byli velcí jen jako kočka.
Rozpětí drápů na končetinách bylo asi 15 cm, což ukazuje, že Archaehierax lovil velkou kořist – pravděpodobně koaly a další vačnatce, kteří žili na stromech. Anatomie orla by tomu odpovídala: Vzhledem k velikosti těla měl velmi krátká křídla, díky kterým mohl obratně manévrovat mezi větvemi, aniž by se na ně napíchl. Dlouhýma nohama se přitom mohl natáhnout daleko před sebe a uchvátit kořist.
Archaehierax bez potomků
Archaehierax představuje jedinečnou směsici prvků, kterou nenajdeme u žádného žijícího druhu. Vědci jej tak nedokázali zařadit do žádné čeledi současných dravých ptáků. Považují jej za samostatnou větev vývojové linie orlů, která v dnešním světě nemá své zástupce. Stejně tak je velmi nepravděpodobné, že by byl přímým předkem nějakého moderního dravce.
Orel klínoocasý
Největším dravým ptákem Austrálie je orel klínoocasý (Aquila audax), rozpětí jeho křídel dosahuje až 230 cm. Jedinečný je jeho ocas ve tvaru kosočtverce, podle kterého dostal české jméno. Loví ptáky i savce, jeho oblíbenou kořistí jsou králíci (v Austrálii invazivní druh). Pokud ale loví víc jedinců společně, dokážou zdolat i velkého klokana. Nepohrdne ani mršinami. Pro původní obyvatele Austrálie byl symbolickým zvířetem, které je zachyceno i na 5000 let starých jeskynních malbách.
