Kdybyste měli popsat fungování společnosti lidí, kteří před 9000 lety obývali peruánské Andy, pravděpodobně byste zmínili to, že muži loví a ženy něco sbírají a starají se o děti a tábořiště. Úplně stejnou optikou se dívali američtí archeologové, kteří zkoumali hroby z peruánského naleziště Wilamaya Patjxa, které leží ve výšce 3925 metrů nad mořem.
Velký lovec byl žena
V jednom z hrobů našli vedle kostry hromádku kamenných předmětů, které jasně ukazovaly na to, že pohřbený člověk byl vysoce postaveným a váženým lovcem. Hroty oštěpů pro lov velkých zvířat, nůž s jednostranným ostřím, škrabky na zpracování kůže a kusy červeného barviva okru, který se používal k barvení kůží.
Celý tým mluvil o velkém lovci, velkém muži, možná dokonce náčelníkovi. Ovšem jen do chvíle, kdy bioarcheolog Jim Watson z Arizonské univerzity poukázal na to, že kostra je na velkého muže nějak moc jemná a lehká. A prohlásil, že jejich lovec je nejspíš žena. Což pak potvrdila i analýza bílkovin ze zubů, kterou provedl forenzní expert.
Lamy a jeleni
Lovkyni z naleziště Wilamaya Patjxa bylo jen 17 až 19 let a izotopový podpis v jejích zubech vypovídá o tom, že se živila množstvím masa divokých zvířat. Můžeme předpokládat, že jejím hlavním úlovkem byly divoké lamy vikuni a jeleni huemulové, jejichž kosti se také našly na pohřebišti.
Když se archeologové vzpamatovali z prvotního překvapení nad skutečnou identitou velkého lovce, položili si logickou otázku: Byla mladá lovkyně ojedinělou výstřednicí, nebo byla žena na lovu velkých zvířat v dávné peruánské společnosti něčím běžným?
Další lovkyně
Poznatky získané od současných lovců a sběračů, jako jsou jihoafričtí Sanové nebo tanzanští Hadzové, by spíše svědčily pro teorii „výstřednice“. U nich totiž platí, že muži loví, ženy sbírají a tečka.
Jenže revize dalších pravěkých hrobových nálezů ze Severní i Jižní Ameriky Peru naznačuje, že tehdejší společnost byla zřejmě daleko méně striktní. Vědci se podívali na celkem 429 lidí ze 107 archeologických nalezišť. 27 z nich pohřbeno spolu se zbraněmi, které se používaly pro lov velkých zvířat. A mezi nimi bylo 10 žen a 16 mužů.
Stačila odvaha
Na základě toho vědci spekulují o tom, že v amerických prehistorických společnostech mohlo být něco mezi 30 až 50 % lovců ženského pohlaví. To by pak nejspíš znamenalo, že lovcem velkých zvířat – a tady musíme připomenout, že se nemuselo jednat jen o lamy a jeleny, ale také mamuty a mastodonty – se mohl stát kdokoli, kdo měl k tomu vlohy a odvahu. A jestli to byl muž nebo žena, už bylo vedlejší. (ABC)
Vikinská válečnice
Objev žen – lovkyň velkých zvířat z prehistorické Ameriky je překvapení ze samého sklonku loňského roku. Z Evropy jsme se podobného objevu dočkali před třemi lety, kdy vědci prozkoumali DNA vysoce postaveného vikinského válečníka, který byl v 10. století uložen k věčnému odpočinku nedaleko švédského města Birka.
Hrob velitelky
O válečníkově významu svědčí to, že mu jeho bližní do hrobu uložili četné zbraně a zbroj, sedlo, dvojici koní a také figurky a desku k deskové hře. Právě ta podle vědců naznačuje, že se jednalo o velitele, který se zabýval válečnou strategií a taktikou.
Hrob byl objeven už na konci 19. století a až do roku 2017 se předpokládalo, že patřil Vikingovi – muži, považovanému přímo za prototyp vikinského válečníka. Jenže pak analýza DNA prokázala, že slavný vikinský válečník byl ve skutečnosti válečnice.
Důkazy o vikinských ženách, které bojovaly se zbraní v ruce, existovaly už zdřívějška. Žena z Birky je však první známou vysoce postavenou důstojnicí.
