Hadi svůj jed využívají nejen k obraně, ale především k lovu. Co tedy bylo hnací silou evoluce jedů? Potřeba lovit, nebo nutnost se bránit? Britští vědci poukazují na to, že jako obranná zbraň je většina hadích jedů dost nesmyslná.
Pokud by hlavním cílem jedovatého kousnutí mělo být odvrácení útoku, bylo by logické, aby jed rychle vyvolal silnou bolest, kvůli které se útočník okamžitě stáhne a had bude moci utéct. Takový jed má třeba vosa – její bodnutí nás prudce zabolí. Zato u jedovatých hadů je v menšině.
Bezbolestné hadí jedy
Vědci vyzpovídali téměř 400 lidí, kteří s jedovatými hady zažili víc než 600 nepříjemných zkušeností. Většina z nich uvedla, že ze začátku je uštknutí nijak zvlášť nebolelo a silná bolest nastoupila až po pár minutách.
Navíc existují i druhy s „bezbolestným jedem“, jako je smrtelně nebezpečný indický bungar modravý. V období dešťů hledá suchý úkryt, zalézá do domů a v noci vychází na lov. Když kousne spícího člověka – a to se stává docela často – ten si uštknutí vůbec nemusí všimnout. Dokud není pozdě.
Výjimka plivajících kober
Teorii o tom, že vývoj jedu u hadů obecně poháněla potřeba se bránit, to všechno moc neodpovídá. Spíš to vypadá, že pro hady bylo obstarávání potravy důležitější než záchrana života při napadení.
Jejich jedy se pak vyvíjely podle toho, tak, aby kořist ochromily. A pokud má nějaký had především obranný jed – jako například takzvané plivající kobry nebo korálovci s jedem, který vyvolává okamžitou bolest – je to zřejmě výjimka.
Jedové žlázy z laboratoře
Pokud nás ale nějaký prudce jedovatý had uštkne, bude nám asi dost jedno, proč jeho jed vznikl. Budeme chtít sérum, které účinky jedu potlačí a zachrání nám život.
Vývoj účinných sér a výzkum hadích jedů obecně však omezuje jejich dostupnost. Vzorky se už od konce 19. století získávají pořád stejně – chovem hadů na farmách, kde z nich jed „dojí“ tím, že jim jedové zuby tisknou k okraji skleničky. Nebezpečné, zdlouhavé a na 21. století poněkud primitivní.
Nebylo by něco sofistikovanějšího? Možná ano. Skupina nizozemských vědců ze savčích kmenových buněk laboratorně pěstuje takzvané organoidy – zmenšené a zjednodušené verze různých orgánů. Některé studenty zajímalo, jestli by dokázali vytvořit také plazí organoid.
Umělé sérum na záchranu životů
A protože studenti znali chovatele kobříků kapských, začali s jejich buňkami, které získali z malého vzorku tkáně dosud nevylíhlých mláďat. A povedlo se – v laboratoři z nich vypěstovali miniaturní hadí játra, slinivku, střeva a také jedové žlázy, v nichž se tvořily molekuly, které obsahuje jed živých kobříků.
Na základě tohoto úspěchu pak už v rámci mezinárodního vědeckého týmu vznikly organoidy jedových žláz celkem devíti druhů jedovatých hadů, které produkují toxické molekuly. Pokusy na buněčných kulturách už prokázaly, že ty, které mají neurotoxické účinky, brání přenosu nervového vzruchu – stejně jako skutečný jed.
