Fosilní záznam je někdy nevyzpytatelný. Díky příznivým podmínkám nebo i jedné jediné šťastné náhodě mohou paleontologové najít zkameněliny pravěkých zvířat s nesmírně drobnými a křehkými kostmi. A stejně tak se může stát, že z obrovského zvířete s mohutnými kostmi, které by logicky měly skvěle odolávat zubu času, nezůstane prakticky nic. Přímo ukázkovým příkladem je asijský gigantopitékus – zřejmě největší lidoop, jaký kdy žil.
Neznámý gigantopitékus
Objev gigantopitéka se datuje do roku 1935. Paleontolog Gustav von Koenigswald si prohlížel sbírku "dračích kostí" a "dračích zubů" v jedné tradiční čínské lékárně v Hongkongu. Byla to směska pozůstatků mnoha vyhynulých živočichů, kterou lékárníci mleli na prášek a prodávali jako lék. Paleontologa v ní zaujala neobvykle velká stolička podobná zubům lidoopů. Patřila neznámému druhu lidoopa, který později dostal latinské jméno Gigantopithecus blacki. Gigantopithecus znamená obří opice, což je docela výstižné: Měřil asi tři metry a vážil až 500 kg. Byl tedy přibližně třikrát větší než největší žijící lidoopi, kterými jsou dospělí samci gorily východní nížinné.
Dikobraz ničitel
Od von Koenigswaldova prvotního objevu až do současnosti byly nalezeny asi dva tisíce dalších zubů a čtyři neúplné dolní čelisti gigantopitéků. A to je všechno – žádné obličejové kosti, žádná mozkovna, žádné kosti trupu nebo končetin. Nedostatek fosilií se v tomto případě nedá připsat ani tak horkému a vlhkému klimatu jižní Číny, Vietnamu a Indie, kde gigantopitékové žili, jako spíše dikobrazům. Tito velcí hlodavci vidí v kostech zdroj vápníku a dokážou je beze zbytku sežrat. O tom, že jim kosti gigantopitéků mimořádně chutnaly, ale svědčí nejen to, že se prakticky žádné nenašly. Dikobrazi mají ve zvyku tahat kosti do úkrytů, kde je pak v klidu hlodají. Zřejmě to dělali i s lebkami gigantopitéků, protože většina zubů byla objevena v jeskyních, a to ve velkých počtech. Mají ohlodané kořeny tak, že zbývá jen sklovina – jediný materiál, který je příliš tvrdý i pro silné hlodáky dikobrazů.
Chrup býložravce
Je to paradoxní: Na jednu stranu nám dikobrazi zničili všechny důkazy, z nichž bychom mohli rekonstruovat podobu gigantopitéka. Na stranu druhou bychom ale bez ohlodaných zubů nahromaděných v jeskyních nejspíš nevěděli, že vůbec existoval. Dá se ale o něm jen podle zubů a pár čelistí vůbec něco říct? Moc toho skutečně není: Kromě odhadů velikosti víme, že druh Gigantopithecus blacki žil před přibližně 2 miliony až 200 tisíci lety a pravděpodobně se tedy setkával s lidmi druhu Homo erectus. A že jeho zuby odpovídají chrupu býložravce, který vedle měkkých plodů užvýká i bambus a další tvrdou rostlinnou potravu.
Kam zařadit největšího lidoopa?
Zuby a čelisti gigantopitéků jsou ze všech žijících lidoopů nejpodobnější orangutanům. Podobnost však není příliš výrazná a vědci si nemohli být jisti, jestli je gigantopitékus příbuzný orangutanům, primitivním lidem, africkým lidoopům nebo jestli jde o nějakou jinou skupinu primátů. Na tuto otázku by samozřejmě dokázalo odpovědět přečtení DNA gigantopitéků a její srovnání s genomy ostatních lidoopů. Problém je ale v tom, že žádná jejich DNA neexistuje. Horké a teplé podnebí jihovýchodní Asie jejímu zachování zrovna moc nenahrává – nejstarší, jakou se z takových podmínek podařilo získat, je stará jen 10 tisíc let. A poslední gigantopitékové žili před více než 200 tisíci lety.
Bílkoviny ze skloviny
DNA však naštěstí není jediná molekula, podle které se dají určovat příbuzenské vztahy mezi různými zvířaty – podobně se do určité míry dají využít i molekuly bílkovin. Jejich zlomky se nyní vědcům podařilo získat ze zubní skloviny stoličky gigantopitéka staré 1,9 milionu let, která pochází z jižní Číny. Sklovinu sice z 98 % tvoří anorganické látky, ale její tvorba začíná sekrecí strukturních bílkovin ve specializovaných buňkách, takzvaných ameloblastech. Analýza těchto bílkovin nejmodernější metodou hmotnostní spektrometrie prokázala, že nejbližšími příbuznými gigantopitéků jsou skutečně orangutani.
Obrovský orangutan
Vývojové linie orangutanů a gigantopitéků se od sebe oddělily velice dávno – před 10 až 12 miliony lety. To také vysvětluje onu nepříliš zřetelnou podobnost jejich zubů a čelistí. V každém případě to ale znamená, že všechny ty staré ilustrace, které zobrazují gigantopitéka jako obrovskou gorilu nebo gigantického primitivního člověka, jsou nejspíš úplně vedle – daleko spíš vypadal jako přerostlý orangutan.
Proč vyhynul gigantopitékus?
Vzhledem k jeho obrovské velikosti je zcela nepravděpodobné, že by gigantopitékus žil v korunách stromů tak jako moderní orangutani. Byl pozemním zvířetem, které se živilo bambusem a různými plody, přesto byl na pralesním prostředí plně závislý.
V době, kdy gigantopitékové začali vymírat, se změnilo klima a lesy ustupovaly savanám. Gigantopitékům tak začala mizet půda pod nohama a spolu s ní i zdroje potravy – a té potřebovali spoustu.
Přitom ale není vyloučeno, že se na zániku největšího lidoopa lovem či potravní konkurencí podepsali lidé druhu Homo erectus, kteří žili ve stejný čas a na stejných místech jako gigantopitékus.
Dá se také předpokládat, že populace gigantopitéků nebyla nijak velká – obrovská zvířata obvykle mají málo mláďat, která pomalu dospívají. A malá populace je v časech změn vždycky zranitelnější.
