Historie vzniku lidských civilizací je i historií domestikace různých druhů zvířat. Člověk je zdomácněl a po generace šlechtil tak, aby svými vlastnostmi a chováním co nejlépe vyhovovala jeho záměrům. Některá zvířata se vlivem domestikace změnila tak, že už mají se svými divokými předky jen máloco společného – jen si představte čivavu nebo francouzského buldočka vedle vlka!
Králíci na útěku
Pokud se takové domácí zvíře ocitne v divočině, stane se pro něj otázka přežití obrovskou výzvou. Některé druhy ale hozenou rukavici dokážou úspěšně zvednout. Na pohodlnou minulost rychle zapomenou, zdivočí a znovu se dokonale přizpůsobí životu ve volné přírodě.
Úspěšnými kolonizátory divočiny jsou například koně, prasata, kočky – a také králíci. Domácí králík je domestikovaná forma původního jihoevropského druhu králíka divokého (Oryctolagus cuniculus), kterou lidé rozvezli po celém světě. Z králíkáren, kotců a ohrad v nových domovech králíci mnohdy unikali a ke škodě místních ekosystémů rychle zakládali životaschopné populace.
Případ Austrálie
Problémy s králíky je vyhlášená hlavně Austrálie, kde se přemnožili divocí králíci dovezení z Evropy. Za zakladatele australské populace je považována skupinka 24 králíků, které v roce 1859 vypustil na svém pozemku ve státě Victoria jako lovná zvířata Angličan Thomas Austin.
Vědci ale upozorňují, že už o pár desetiletí dříve do australské přírody začali úspěšně pronikat domácí králíci, kteří přicestovali s prvními evropskými osadníky. Dovoz oněch 24 divokých králíků tak vypadá jako poslední rána, která odstartovala exponenciální růst australské králičí populace.
Mizející geny
Otázka, proč se domácímu zvířeti, které strávilo tisíce let v lidské péči, začalo tak rychle dařit v divočině, je pro vědce mimořádně zajímavá. Mezinárodní tým vědců proto osekvenoval genomy 297 domácích, divokých i zdivočelých králíků.
Zdivočelí králíci pocházeli ze šesti různých populací rozesetých po Evropě, Austrálii a Oceánii. U všech šesti populací v průběhu zpětného přizpůsobování se divočině začaly mizet varianty genů spojené s domestikací. Je to logické, protože právě ty své majitele vystavují zvýšenému riziku ulovení některým predátorem.
Hlavně nebýt krotký a bílý!
V populaci zdivočelých králíků tak velmi pravděpodobně neuvidíte téměř žádné jedince s bílou, leskle černou, strakatou nebo jinak nápadně zbarvenou srstí. To samé platí pro dlouhosrsté varianty.
Přírodní výběr je ale nesmlouvavý nejen vůči králičí srsti. Z populace postupně vymizely i geny spojené s funkcemi nervového systému a s chováním. I to je logické – být krotký, přítulný a důvěřivý je výhoda, pokud jste králík chovaný jako mazlíček. Když se ale ocitnete v divočině, mohou vás tyto vlastnosti rychle zabít.
Pomoc z divočiny
Podobný návrat k podobě a chování divokých předků bychom našli i u zdivočelých koní nebo koček. U králíků ale patrně není jediným důvodem extrémně úspěšného zdivočení. Vědci nejprve předpokládali, že zdivočelé populace jednoduše založili domácí králíci, kteří se zpětně přizpůsobili životu v divočině.
Genetická data ale ukázala, že všech šest kolonií má původ ve směsce divokých a domácích králíků. Domácím králíkům tak s přežitím v divočině zřejmě poněkud vypomohli jejich (rovněž dovezení) divocí bratranci. Což by také vysvětlovalo, proč v Austrálii začal králičí boom teprve potom, co Thomas Austin vypustil oněch 24 divokých ušáků.
Co je je domestikace (zdomácnění)?
Pod vlivem člověka
Podle definice je domestikace (zdomácnění) cílevědomé přetváření divokých druhů zvířat a rostlin v takové, které jsou vhodné k chovu nebo pěstování. Proces trvá několik generací, během kterého zvířata obvykle ztrácejí svou plachost a agresivitu a získávají fyzické rysy, které se u jejich divokých předků nevyskytují – například bílé zbarvení, menší rohy, kratší nohy aj. Za domestikovaná se považují taková zvířata, která žijí a rozmnožují se pouze pod kontrolou člověka. Pokud uniknou do přírody a množí se tam, hovoříme o zdivočení (feralizaci).
Králíci v Čechách
Původně nepůvodní druh
Ačkoli je dnes běžnou součástí naší přírody, králík divoký u nás není původním druhem. Jeho původním areálem výskytu je jižní Evropa, u nás byl ale lidmi vysazován do obor zřejmě už od středověku.
Počátky jeho domestikace můžeme vystopovat až ke starým Římanům, kteří divoké králíky chovali na maso v ohradách zvaných leporária. Na tuto myšlenku pak navázali křesťanští mniši, kteří bílé králičí maso mohli jíst i ve dnech půstu. Od 16. století pak už vznikala různá plemena domácích králíků, kterých je dnes okolo stovky. Do Čech se chov králíků dostal po období napoleonských válek, ale k jeho hlavnímu rozvoji došlo až na konci 19. století.
