Králík je jedno z mála domácích zvířat, jehož divocí předkové ve volné přírodě nevymřeli. Právě naopak, z jejich původního domova v jihozápadní Evropě lidé králíky rozšířili i na místa, kde dříve nežili. V tom, kdy a kde zdomácněli, měli vědci jasno: Stalo se to kolem roku 600 našeho letopočtu a zásluhu na tom mají francouzští mniši, kteří je začali chovat v klášterech.
Králík je ryba
Důvod byl prostý – Papež Řehoř I. Veliký zveřejnil výnos, podle kterého nejsou čerstvě narozená holá králičí mláďata maso, ale ryby. A smějí se tudíž jíst i v době půstu. Hladoví mniši tak začali na jihu Francie králíky odchytávat a chovat je v klášterních zdech. Ti tady zdomácněli, z klášterů pronikli na venkov a pro své chutné maso a snadné rozmnožování se začali šířit po celé Evropě.
Neexistující výnos
Nedávno se skupina vědců z Oxfordské univerzity rozhodla prozkoumat, jaký mají domácí králíci vztah ke svým předkům a jak rychle se vlivem domestikace měnili. Svůj výzkum zahájili tím, že začali pátrat ve Vatikánu a hledat onen přelomový papežský výnos. Dočkali se ovšem velkého překvapení – papež Řehoř I. nikdy žádný takový výnos nezveřejnil! Celý příběh zřejmě vznikl špatnou interpretací historky, která se navíc týkala zcela jiného Řehoře.
Kombinovaný výzkum
Kdy a kde tedy králíci doopravdy zdomácněli? Při hledání odpovědi použili vědci informace z různých oborů. Kromě historických dokumentů zkoumali archeologické a kosterní pozůstatky a srovnávali genetickou informaci domácích a divokých králíků. Výsledky jejich výzkumu pak zmíněnou legendu o zdomácnění králíků v klášterech definitivně vyvrátily.
Odlišní předci
K upřesnění doby, kdy se od sebe oddělily vývojové linie vedoucí k dnešním domácím a divokým králíkům, použili vědci metodu tzv. molekulárních hodin. Ukázala, že k tomu došlo už v době ledové před 12 200–17 700 lety! Nedá se předpokládat, že tehdejší lovci byli nadšenými chovateli králíků. Daleko pravděpodobnější je, že v důsledku klimatických či geografických změn se od sebe oddělily různé populace králíků, které se nadále vyvíjely samostatně. Jedna z nich se později stala zdrojem zvířat pro domestikační proces.
Už staří Římané
Kdy mohlo zdomácňování králíků začít, napovídají archeologické nálezy: V římských vykopávkách se objevují zbytky "králíkáren" zvaných leporária. Také písemné záznamy z dob Římské říše mluví o chovech králíků. Do stejného období navíc zdomácnění králíků posouvají i anatomické změny na kostech. Na římské chovatele pak navázali křesťanští mniši, kteří si králíky drželi v klášterech.
Bílý králík
Mezi známky zdomácnění patří i barevné změny – typicky výskyt bílé či skvrnité barvy. Ty ale až do 16. století nejsou u králíků doložené. A teprve v 18. století se začala objevovat různá plemena, která se lišila velikostí, tělesnou stavbou a vzhledem (tvarem uší, typem srsti). Tehdy se také králíci poprvé začínají chovat nejen pro maso, ale i jako domácí mazlíčci.
Králičí paradox
Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) je mimořádně plodný, samičky rodí několikrát do roka až 12 holých a slepých mláďat. To z nich učinilo nebezpečné vetřelce tam, kam byli neuváženě vysazeni. Odstrašujícím příkladem je Austrálie, kde králíci způsobili ekologickou katastrofu a dodnes se jejich stavy nedaří dostat pod kontrolu. Paradoxní je, že ve Španělsku, kde jsou původní, v minulém století téměř vyhynuli. A spolu s nimi i vzácný endemický rys iberský (Lynx pardinus), který je na jejich lovu závislý. A tak zatímco v Austrálii králíky všemožně hubí, ve Španělsku je v rámci záchranného programu rysa iberského zpětně vysazují.
