Ahoj, promiň, že zase otravuji. Prostě se nemám komu vypovídat. Mám takové trápení, možná malicherné, ale to je jedno. Bratra čekají za 2 a kousek měsíce přijímačky. Podle rodičů se dost nepřipravuje. Dneska na něho řvali, proč nic nedělá v lednu, že čekali více, že se bude drtit a ležet v knížkách a omezí styk s kamarády. On má dvakrát týdně semináře češtinu a matematiku a spolu se učíme jednou až dvakrát týdně 20-30 minut - jeden den matika a druhý den čeština. Rodičům to přijde málo, že se s tím přístupem nikam nedostane, když nemá školu na prvním místě. Mně je z toho smutno, připadám si pak k ničemu, rodiče říkají, že jsem ho měla donutit se učit třeba dvě hodiny. Že já nemám, co říkat, když nejsem odbornice. Bratr měl v sedmé třídě na matematiku doučovatele. Pro rodiče to byl skoro bůh. Bylo jim jedno, že bratrovi musím věci převysvětlovat, pan doučovatel by svatý a dokonalý. Až po třech měsících si rodiče uvědomili, že peníze, co dávají doučovateli, by mohli dávat mně, že já to Danovi vysvětluju a doučovatel chodí k hotovému. Chci bratrovi pomoc, věřím mu, že se alespoň na jednu školu dostane. Musí!!! Jak si já mám pak věřit, třeba v tom, že umím doučovat. Připadám si občas k ničemu, že nic neumím a nevěřím si moc. Jinak v sobotu půjdu kamarádce na představení. Tak se moc moc těším. Snad se nebudu stydět někoho po představení oslovit a ten člověk se se mnou bude chtít bavit. Divadelní hra mi vzkvétá. Bude mít 4 dějství. Děkuji za vyslechnutí, a pokud je to dlouhé, omlouvám se. Ahoj Katka