Historie Rapa Nui: Kdo byli první obyvatelé Velikonočního ostrova?
Od roku 1722 jej známe jako Velikonoční ostrov. Původně se však ostrov, který spravuje Chile, ale který od západního pobřeží Jižní Ameriky dělí asi 3600 km Pacifického oceánu, jmenoval Rapa Nui. Znamená to Velká země a toto jméno mu dali jeho objevitelé, Polynésané, kteří na svých kanoích připluli kolem roku 900, dost možná i o něco dříve. Připluli, zabydleli se a nějakou dobu prosperovali a stavěli obří sochy. A pak všechno skončilo.
Zkáza lesů: Proč zmizely obří palmy?
Příčinou kolapsu nebyla žádná dramatická přírodní katastrofa, ale něco daleko méně nápadného – plíživé odlesňování. Rapa Nui byl zalesněný, rostly tu obří palmy s jedlými ořechy a mnoho různých druhů stromů.
Polynésané jejich dřevo využívali pro stavbu příbytků i kánoí, které jim umožňovaly lovit na moři. Rybolov a lov kytovců byl pro ně důležitý, jen zemědělstvím se jejich rostoucí populace na ostrově, který obejdete pěšky za jediný den, nemohla uživit. A dřevo zase bylo kriticky důležité pro stavbu plavidel.
Způsobily sochy moai civilizační kolaps?
Polynésané nicméně káceli takovým tempem, že se lesy a palmové háje nestačily obnovovat. Neviděli, že si pod sebou podřezávají větev? Za hlavního viníka zkázy Rapa Nui byly už mnohokrát označeny obří sochy – moai. Jejich přesný význam neznáme, po celém Rapa Nui jich však stále stojí nebo leží asi tři stovky.
Archeologové došli k závěru, že společnost z Rapa Nui jim přikládala až sebevražednou důležitost. Sochy byly stále větší a existovala teorie, že k jejich přesunu po ostrově lidé využívali kulatinu z palmových kmenů. Více soch znamenalo více pokácených palem a v konečném důsledku i cestu do záhuby.
Pravda o „velikonoční“ zkáze: Kolaps, který se možná nekonal
Kolem roku 1600 už na Rapa Nui prakticky žádné lesy ani stromy nerostly. Odhalená půda podléhala erozi, zemědělství skomíralo, vodní toky mizely. To vše způsobilo civilizační kolaps. Když na ostrov o Velikonocích roku 1722 doplul nizozemský admirál Jacob Roggeveen, našel jej i jeho zbývající obyvatele v politováníhodném stavu. Tak se to alespoň traduje.
V roce 2020 nicméně vědci z Binghamtonské univerzity došli k závěru, že s civilizačním kolapsem to zřejmě nebylo tak horké, protože výroba soch na Velikonočním ostrově probíhala ještě v době prvních kontaktů s Evropany. A otazníky se vznášejí i kolem oblíbené teorie, že hlavní příčinou odlesnění byly právě moai.
Transport soch a česká stopa: Experimenty archeologa Pavla Pavla
Sochy Moai byly tesané z vulkanické horniny známé jako tuf. Mnoho z nich měří na výšku skoro deset metrů a dosahuje hmotnosti osmdesáti tun. Rekordní socha měří necelých 22 metrů a váží 270 tun. Tyto kamenné kolosy vznikaly na různých místech ostrova, nejvýznamnější sochařská dílna se nacházela na úbočí kráteru neaktivní sopky Rano Raraku.
Zdá se logické, že na cílová místa mohli lidé sochy přetahovat na lanech podložené mohutnou kulatinou z palmových kmenů. Domorodci nicméně na základě historek předávaných z generace na generaci tvrdili, že moai po ostrově necestovaly vleže, ale vzpřímeně kráčely.
Že to nebylo vyloučené, dokázal už v 70. letech minulého století český technik a experimentální archeolog Pavel Pavel.
Tajemství kráčejících soch: Fyzika a technika pohybu
Pokusy o rozhýbání moai podnikl inženýr Pavel Pavel dva. První proběhl ještě v Čechách, kde se mu povedlo rozchodit dvacet tun těžký model moai zhotovený z betonu. Druhý experiment se odehrál ve spolupráci se slavným cestovatelem Thorem Heyerdahlem přímo na Velikonočním ostrově s jednou z původních soch.
Pochybnosti nicméně přetrvávaly až do sklonku loňského roku, kdy v odborném časopise Journal of Archaeological Science vyšla studie, pod níž je opět podepsán tým vědců z Binghamtonské univerzity. Jejich fyzikální výpočty, 3D modely i terénní experimenty potvrdily, že moai nejen opravdu kráčely, ale že k jejich rozhýbání stačila lana a překvapivě malý počet lidí.
Přesun soch na Velikonočním ostrově: Stačilo 18 lidí a lana
Schopnost moai kráčet krajinou je dána jejich anatomií. Profesor Carl Lipo a jeho tým vytvořili přesné 3D modely soch z Velikonočního ostrova. Zjistili, že všechny mají dva společné prvky: Podstavec je široký a zakulacený do tvaru písmene D a celá socha se lehce sklání kupředu, což usnadňuje rozkývání sochy a zároveň jí to v kývavém dopředném pohybu přináší stabilitu.
Domorodci mohli vztyčenou sochu obtočit lany a koordinovaným kýváním ji rozpohybovat. Když to vědci zkoušeli, podařilo se jim takto rozchodit repliku moai, která vážila 4,35 tuny. V počtu osmnácti lidí ji za čtyřicet minut přesunuli o sto metrů dál. Profesor Lipo k tomu poznamenal, že nejtěžší část je samotné rozkývání sochy, její udržování v pohybu je až nečekaně snadné.
Sochy kráčely po upravených stezkách
Sto metrů za skoro tři čtvrtě hodiny nevypadá na rychlé tempo, ale je to výrazný pokrok oproti výsledkům předešlých experimentů. U nich zřejmě došlo i k volbě nesprávné sochy – místo takové, která byla určena k transportu, si experimentátoři vybrali sochy upravené ke stání na kamenné plošině zvané ahu.
Transport obřích soch navíc zřejmě dost usnadňovala síť upravených stezek. Byly 4,5 m široké a jejich profil nebyl rovný, ale mírně vyhloubený dokulata. Podle vědců to pomáhalo stabilizovat kráčející sochu a usnadňovat jí pohyb kupředu.
Zvláštní anatomie soch plus upravené stezky a parta chlapů s lany je podle vědců jediný způsob, jakým mohly sochy putovat po celém Velikonočním ostrově. A vyzývají k tomu, aby někdo dokázal opak.
Krysa ostrovní: Skutečný viník odlesnění Velikonočního ostrova?
Přepravování moai po Velikonočním ostrově se tedy pravděpodobně obešlo bez palmových kmenů. Proč ale potom lesy zanikly? Další výzkum z Binghamtonské univerzity poukázal na chlupatou pohromu: krysy ostrovní (Rattus exulans).
Polynésané na ostrov nepřišli sami, spolu s nimi se na Rapa Nui dostali i psi, prasata, drůbež a také hlodavci. Mohli to být černí pasažéři, nebo si je lidé dovezli záměrně jako záložní zdroj potravy. Krysa ostrovní je stromový druh, kterému se daří v zalesněné krajině. Na Rapa Nui krysám stejně jako lidem zachutnaly palmové ořechy – a problém byl na světě.
Ekologická katastrofa na Rapa Nui
Krysy se množily závratným tempem a většinu ořechů snědly dřív, než vůbec mohly stihnout vyklíčit. Pro populaci gigantických a velmi pomalu rostoucích palem, které začínaly plodit až po sedmdesáti letech života, to bylo devastující. A do toho tu ještě byli lidé se svými sekerami, kteří lesy káceli kvůli dřevu na stavbu domů a lodí a i vypalovali, aby získali místo pro svá políčka sladkých brambor a banánovníků.
Výsledkem byl ostrov, který evropští objevitelé popsali jako ostrov bez lesů. Pár zbývajících palem na něm rostlo ještě i v 18. století, ale i ty zmizely dřív, než je botanikové měli šanci prozkoumat.
Ohrožené vlnami
Plošina Ahu Tongariki
Jedním z nejslavnějších míst, kde stojí moai, je na Velikonočním ostrově plošina Ahu Tongariki. Stojí na ní patnáct soch, které jsou podle vědců v ohrožení. Už za několik dekád by podle vědců v důsledku zvyšování hladiny oceánu mohly čelit příbojovým vlnám Pacifiku, které by je pravděpodobně nenávratně poškozovaly. To samé pak hrozí i dalším nízko položeným sochám na jiných místech Velikonočního ostrova.
