Přírodovědce dlouho trápil problém, jak vlastně pravěké šavlozubé šelmy lovily svou kořist. Vytvořili několik hypotéz, jak se tato zvířata živila a jakým způsobem lovila kořist. Zdá se, že bedlivý výzkum koster vyhynulých šavlozubců a jejich porovnávání s kostrami celé řady dnešních koček (od kočky domácí až po lva) tuto záhadu pomohl osvětlit.
Původní představy, že útočící šelmy zaťaly do kořisti své ohromné zuby a rozpáraly ji, je sice zdánlivě logická, avšak nesprávná. Úzké špičáky totiž byly dost křehké a při "špatném" pohybu kořisti do strany se mohly lehce zlomit.
Zápasník a ne šermíř
Při srovnání koster obou skupin kočkovitých šelem, se ukázalo, že se neliší jen velikostí špičáků, ale i kostmi předních nohou. Přírodovědce až zaskočilo, jak neobyčejně silné "paže" šavlozubí dravci měli.
Z toho zřejmě plyne rozluštění záhady: tito lovci neobyčejně silnými tlapami kořist uchopili, povalili na zem a rychlým tahem ostrých zubů jí otevřeli hrdlo a usmrtily. Při lovu velké a nepříliš rychlé kořisti to byl velmi efektivní způsob.
Jeho úspěšnost dokládá i to, že se tento typ zubů vyvinul v různých dobách u několika druhů šelem.
Šavlozubý "klokan"
Ačkoliv všichni šavlozubci vypadají velice podobně, často nebyli blízce příbuzní. Podivuhodné také je, že toto přizpůsobení k lovu vzniklo nejen u šelem, ale v jednom případě také u vačnatců. V Jižní Americe žila skupina dravých vačnatců, která se vyvíjela celé třetihory a na jejím vrcholu se objevil šavlozubý masožravec Thylacosmilus, který vypadal jako kopie pravých šavlozubých šelem.
Navzdory své dokonalosti však všichni šavlozubí vymizeli. Proč, to není známo. Víme však, že druh Smilodon californicus vyhynul teprve před deseti tisíci lety, setkal se tedy s předky dnešních indiánů.
