Tisíc kilometrů dělí Galapágy od nejbližšího pobřeží Jižní Ameriky. Přesto až sem zahnaly mořské proudy před třemi miliony lety předky dnešních sloních želv. Ti postupně osídlili jednotlivé ostrovy sopečného souostroví a na nich se dál vyvíjeli a přizpůsobovali se jejich specifickým podmínkám. Na každém z ostrovů Galapág tak nakonec žil jiný poddruh želvy sloní.
Živé konzervy
Želvy se dají jíst – jejich maso je dokonce velmi chutné, jak brzy zjistili námořníci, kteří na ostrovy zavítali. V 18. století se Galapágy staly pravidelnou zastávkou velrybářských a pirátských lodí. Jejich posádky nakládaly stovky želv do podpalubí, kde vydržely velmi dlouho bez vody a potravy, aniž by ztrácely na váze. Sloužily tak námořníkům jako živé konzervy. Ve stejnou dobu se z ostrovů začal vyvážet cenný želví tuk, jemuž padly za oběť další stovky želv. Zkázu dovršili nově příchozí osadníci, s nimiž přišly kozy, prasata, potkani a psi. Kozy spásaly již tak skrovnou želví potravu, prasata, psi a potkani si pochutnávali na želvích vajíčkách a líhnoucích se mláďatech. Na přelomu 19. a 20. století byly všechny poddruhy želv sloních téměř vyhubeny, poddruh z ostrova Floreana byl zcela vyhuben již v roce 1850.
Návrat vyhubených?
Již v roce 2008 zjistili vědci, že část želví populace z okolí sopky Wolf na ostrově Isabela (Ch. n. becki) nese geny vyhubené želvy z ostrova Floreana. Letos byl tento objev potvrzen nálezem dalších kříženců. Vědci nyní doufají, že by se zpětným křížením mohl druh vyhubený před více než 150 lety získat zpět. Vzhledem k dlouhověkosti těchto želv a jejich pomalému dospívání to však bude doslova „běh na dlouhou trať“, pokud se návrat vyhubeného druhu vskutku podaří, dočkají se ho až naši praprapravnuci.
