Příběhy vyhynulých zvířat: Divoký kůň tarpan | Ábíčko.cz

Příběhy vyhynulých zvířat: Divoký kůň tarpan

Příběhy vyhynulých zvířat: Divoký kůň tarpan
Sdílej
 
Evropský divoký kůň je dalším v řadě živočišných druhů, které lidé vyhubili. Úplně hloupě a zbytečně. 

 

Příběhy vyhynulých zvířat: Ptáci moa

Příběhy vyhynulých zvířat: Ptáci moa

 

 

V pradávných dobách křižovala náš kontinent početná stáda divokých koní. Byla to houževnatá zvířata. Zatímco jejich společníci – mamuti a srstnatí nosorožci – odešli dávno na věčnost, evropský divoký kůň tarpan (Equus caballus ferus) přežíval ještě donedávna. Poslední exemplář lidé snědli před asi sto lety.

Dvě podoby divokého koně

Evropu původně obývaly dvě formy divokých koní: Lesní tarpani žili na sever od Alp po hranici stepí na východě. Stáda stepních tarpanů se zase vyskytovala na pláních Ruska, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Maďarska. Svého divokého koně měla také Asie, kde žil a stále žije kůň Převalského. Toho se naštěstí podařilo zachránit chovem v zoologických zahradách.

Obě formy tarpanů však takové štěstí neměly. Lesní tarpani vyhynuli jako první, aniž by si toho někdo pořádně všiml. Stepní tarpany ještě stačil v polovině 18. století pozorovat německý přírodovědec Samuel G. Gmelin. Jako jediný podrobněji popsal jejich vzhled a částečně i chování. Zároveň informoval o masakrech tarpanů, kteří byli loveni pro maso a vybíjeni jako škůdci a konkurenti domácích koní.

Štíhlý a šedý

Jak přesně tarpan vypadal, je dnes těžké říci, protože svědectví se částečně liší. Jisté je, že byl menší než dnešní domácí koně a proti koni Převalského byl štíhlejší a lehčeji stavěný. Zbarven byl šedavě, často až s tmavě myší barvou, na zádech měl tzv. úhoří pruh tmavěji zbarvené srsti a na nohách lehounce naznačené zebrování. Hříva byla (většinou) krátká a stojatá, uši špičaté a tmavými žíněmi porostlý ocas byl kratší než u domácích koní. Tarpani žili v malých stádech vedených jediným dospělým hřebcem.

Nešťastný hon

V polovině 70. let 19. století žila na jižní Ukrajině (asi) poslední skupinka několika divokých tarpanů. Stádečko se však rychle zmenšovalo, až nakonec zůstala jediná klisna. Protože se cítila osamělá, přicházela ke stádu volně se pasoucích domácích koní. Byla opatrná a plachá, nakonec však vlezla do ohrady a nechala se chytit a zavřít do stáje. V zajetí porodila hříbě, jehož otcem byl domácí hřebec. Jakmile ji však lidé pustili na pastvinu (domnívali se, že se kvůli hříběti vrátí), utekla do stepi.

Na vánoce 1879 na ni místní lidé zorganizovali lov. Nechtěli ji zabít, jenom se pobavit a vyzkoušet rychlost svých koní. Klisna by jednotlivému pronásledovateli snadno utekla, ale lovci stáli na návrší v rozestupu několika kilometrů a střídali se. I tak by jim tarpan nejspíše unikl, kdyby neuklouzl a nezlomil si v ledové puklině nohu. Vesničané se snažili klisnu ošetřit, dokonce pro ni vyrobili jakousi protézu, ale zvíře své zranění nepřežilo. A to byl konec tarpanů ve volné přírodě.

Poslední tarpani

Posledními tarpany, o kterých spolehlivě víme, byli dva jedinci, které chytil a odeslal do Moskvy a Petrohradu ruský milovník koní J. N. Šatilov. Oba to byli hřebci, které předchozí majitelé bohužel nechali vykastrovat. Zvířata proto nemohla mít potomky. Petrohradský exemplář zemřel v roce 1886, ten v moskevské zoo ho přežil o jeden rok. U tohoto koně můžeme pochybovat o tom, zda byl čistokrevným tarpanem. Jeho hříva totiž nebyla krátká a vztyčená, ale ležela na pravé straně krku a měřila půl metru. Může to znamenat, že mezi jeho předky byl domácí kůň.

Existuje ještě celkem důvěryhodné svědectví, že v době 1. světové války (1914–1918) žil jeden plodný hřebec tarpana. Chovatelé na východě Ukrajiny ho prý využívali k osvěžení krve domácích koní. Skončil ale neslavně, místní zemědělci ho v hladových letech těsně po válce snědli.

 

 

Kresba cválajících tarpanů • 

 

 

Nepravý tarpan

Když tarpana lidé vyvraždili, pokusili napravit nenapravitelné. Na jihu Polska odedávna existovalo malé starobylé plemeno nazývané konik,v jehož žilách zřejmě kolovalo množství tarpaní krve. Křížením koniků, kteří se nejvíce podobali tarpanům ze starých obrázků, vznikli koně, které lze považovat za podobné původnímu tarpanovi.

 

Časová osa

Cesta k zániku

1768 Německý přírodovědec Gmelin jako první studuje tarpany v jihoruských stepích, kde jsou relativně hojní.

1813 Poslední příslušníci lesní formy tarpana vyhynuli v Polsku.

1870 Stepní tarpani se ještě řídce vyskytují v jižním Rusku a na jihu Ukrajiny.

1879 Poslední volně žijící tarpan (klisna) zemřel na Ukrajině.

1887 Poslední prokázaný tarpan na světě uhynul v moskevské zoo.

1918 Na Ukrajině snědli koně, který snad mohl být vůbec posledním žijícím tarpanem.

 

 

Příběhy vyhynulých zvířat: Papoušek karolinský

Příběhy vyhynulých zvířat: Papoušek karolinský

Příběhy vyhynulých zvířat: Holub stěhovavý

Příběhy vyhynulých zvířat: Holub stěhovavý

Příběhy vyhynulých zvířat: Želvy sloní

Příběhy vyhynulých zvířat: Želvy sloní

Klíčová slova:
pribehy vyhynulych, kun, tarpan