Místem, kde kocour žil a zemřel, byl Džankent – sídliště založené v 7. století, které se koncem 9. století rozvinulo v hustě obydlené město střežené citadelou. Růst osídlení byl zřejmě dán jeho polohou.
Džankent ležel na jedné z křižovatek Hedvábné stezky – sítě nesmírně významných obchodních tras, které spojovaly východ Asie se Středomořím. Obyvateli Džankentu byli Oghuzové – pastevci s polokočovným způsobem života, který se omezoval na držení nejnutnějších věcí, a pro nějaké mazlíčky v něm logicky nebylo místo. To ovšem platilo ve stepích – ti, kteří žili ve městě a měli kontakt s cizími kulturami, to zřejmě viděli odlišně.
Kočka z Blízkého východu?
Jinak si totiž neumíme vysvětlit to, co mezinárodní tým vědců zjistil z kostry kocoura, který podle místa svého nálezu v oblasti Blízkého východu dostal přezdívku Džanik. Téměř úplná kostra pohřbená v ruinách jednoho z opuštěných domů pochází z konce 8. století.
Genetická analýza prokázala, že Džanik nebyl místní ochočenou divokou kočkou, ale kočkou domácí s předky z Blízkého východu. Vyloučeno však není ani to, že on sám pocházel z této oblasti a do Kazachstánu se dostal spolu s nějakou obchodní karavanou nebo na lodi plující po zdejší řece Syrdarja.
Domácí mazlíček
Stav Džanikovy kostry pak ukázal, že kocour byl smolař, který utrpěl několik úrazů včetně vážných zlomenin nohou. Příčinou mohl být například pád z velké výšky. S takovými zraněními by toulavá kočka neměla šanci na přežití.
Džanik však zřejmě měl páníčka, který jej ošetřil a krmil masem a rybami. Analýza izotopů z jeho kostí ukázala, že měl v potravě daleko víc bílkovin než psi, kteří žili v Džankentu ve stejné době.
Navíc se zdá, že jej někdo krmil dlouhodobě – Džanik měl totiž stejné problémy se zuby a dásněmi jako dnešní kočky krmené vysoce kvalitní měkkou potravou. Však také o několik zubů přišel, což by jej v případě, že by se musel živit lovem, opět odsoudilo k předčasné záhubě.
Objev na Hedvábné stezce
Díky tomu, že byl dobře krmen, dobře ošetřován a zřejmě si vůbec užíval lidské péče, se Džanik navzdory svým úrazům dožil několika let. Proč zahynul, nevíme. Jisté však je, že se zapsal do historie jako nejstarší známá domácí kočka z oblasti severní Hedvábné stezky.
Džanikův osud také naznačuje souvislost mezi urbanizací (přechodem k životu ve městech) a chovem domácích mazlíčků. To, že pastevci měli kočky, podle vědců navíc dokládá, že pod vlivem obchodních kontaktů – zřejmě především s Persií – prodělali kulturní změnu. A že tato změna přišla daleko dřív, než se v případě Střední Asie předpokládalo.
Obarvené kočky
Kočky chovali a jako vtělení bohyně Bastet uctívali staří Egypťané, oblíbené byly i v Římské říši. Mimo tento kulturní prostor je ale zpráv o jejich chovu pomálu. Výjimkou je Perská říše, kde nejstarší zmínky o chovu koček pocházejí z 6. století. Uvádějí, že kočky chovají především ženy, které je zdobí šperky, barví jim srst a nechávají je spát ve svých postelích.
