„Šavlozubý vačnatec“ Thylacosmilus atrox žil v Jižní Americe, kde vyhynul asi před 3 miliony let. Byl příslušníkem dnes zaniklé skupiny vysoce masožravých zvířat, která měla blíže k vačnatcům než placentálním savcům. Odtud přezdívka.
Šavlozubec s extrémními špičáky
Extrémně dlouhé špičáky byly nejnápadnějším rysem tylakosmila. Oproti jiným šavlozubým šelmám k nim ale měl ještě neméně nápadnou vychytávku: Mohutnou kostěnou pochvu na spodní čelisti, která zuby chránila před poškozením. O něco méně nápadná, ale stejně význačná je ale ještě jedna zvláštnost – tylakosmilus se díval na svět ne jako šelma, ale jako kořist.
Oči šelmy a oči kořisti
Pokud se podíváte do tváře jakékoli šelmy, přesvědčíte se o tom, že její oči jsou na lebce umístěné tak, aby směřovaly přímo před sebe. Naproti tomu oči býložravců, kteří se stávají kořistí šelem, se nacházejí po stranách hlavy.
Důvod tohoto rozdílu je logický: Šelmy při skocích a pronásledování kořisti potřebují mít dokonalý odhad vzdálenosti a 3D vidění. Kořisti se zase hodí mít co nejširší zorné pole, aby predátory včas zpozorovala. To, že se zorná pole jejích očí nepřekrývají natolik, aby měl obraz hloubku, pro ni není tak důležité. Tylakosmilus však tuto logiku nectil – jeho oči byly usazené po stranách hlavy stejně jako například u jelena.
Věčně rostoucí zuby
Na první pohled to nedává smysl – proč by šelma považovaná za vrcholového predátora měla mít zrak jako býložravec? Podle jedné starší teorie byl tylakosmilus spíše mrchožrout než lovec.
Tým amerických a argentinských vědců však dravosti šavlozubého vačnatce věří a prapodivné uložení očí v lebce vysvětluje tím, co je hlavním rysem tylakosmila – jeho zuby. Ty totiž nebyly jen velké a velmi dlouhé, ale také s neukončeným růstem. Podobně jako hlodavé zuby hlodavců i tylakosmilovi rostly jeho špičáky neustále po celý život.
Příliš málo místa
Kořeny špičáků tylakosmila sahaly až k vršku lebky, což znamenalo jediné – že pro umístění očí zepředu na lebce nebylo dost místa. Anatomicky šel tento problém vyřešit snadno, oči se během evoluce jednoduše přesunuly do stran. Ale co samotné vidění? Vědci využili virtuální modely, aby mohli srovnávat zrakový systém tylakosmila s jinými savci. Zjistili tak, že zatímco u kočky se oční osy sbíhají v úhlu 65 stupňů, u tylakosmila je to jen 35 stupňů.
Kuliočko s prostorovým viděním
35 stupňů vypadá pro prostorové vidění prakticky beznadějně. Do hry ale může vstoupit ještě jeden faktor – to, jak jsou oči posazené v očních jamkách. Vědci se domnívají, že tylakosmilus byl schopen dorovnat umístění očnic po stranách hlavy tím, že jeho oči byly v očnicové dutině uloženy velmi mělce. Byly tudíž vypouklé a jejich zornice nemířily do stran, ale kupředu. Tím se maximalizoval překryv jejich zorných polí, což umožnilo prostorové vidění. Ne úplně ideální, ale dostatečné k tomu, aby tylakosmilus aktivně lovil kořist. 👀
Thylacosmilus atrox
Lovec nebo mrchožrout?
Přerostlé špičáky vypadají jako úctyhodná zbraň, slabinou je ale jejich lámavost. Šavlozubý tygr Smilodon proto musel lovit ze zálohy, kořist přidržet mohutnými předními končetinami a pak teprve jí do měkkých částí těla opatrně vrazit své „šavle“. To samé zřejmě platilo i pro tylakosmila. Podle „mrchožravé teorie“ se s tím ale trápit nemusel. Průřez jeho špičáků byl jiný než u smilodona a podle některých vědců se víc než k zabíjení hodil k otevírání tělních dutin zdechlin.
