Řád letounů (Chiroptera), do kterého patří kaloni a praví netopýři, je jedním z nejpočetnějších a nejrozšířenějších řádů savců – se svými více než 1460 druhy tvoří celou jejich pětinu. Jsou to jediní savci, kteří dovedou aktivně létat a s výjimkou Antarktidy se zabydleli na všech kontinentech a téměř ve všech dostupných prostředích.
Tajemství echolokace
Přesto si kaloni a netopýři uchovávají řadu tajemství. K tomu největšímu patří, kdy a jak se vyvinula jejich schopnost létat nebo od kdy se orientují pomocí echolokace. Otázkou dokonce je, zda se dřív naučili létat a teprve potom se u nich vyvinula echolokace, a nebo to bylo naopak. Příčinou tak velkých mezer ve vědomostech o nich je naprostý nedostatek paleontologických nálezů.
Nejstarší kostra pravěkého netopýra
Od ostatních skupin savců se letouni oddělili před asi 60 miliony lety. Nejstarší známý nález pravěkého netopýra pochází z Portugalska, jedná se ovšem o jediný zub, spodní stoličku starou 57 milionů let.
O něco mladší netopýří zkamenělina pochází z období před 52 miliony lety a překvapivě jde o celou kostru. Jenže ta se v průběhu let zdeformovala, je zploštělá a rozlámaná, takže z ní vědci nemohli získat informace o poloze jednotlivých kostí lebky. A tedy ani to, zda byl již tento netopýr schopen echolokace.
Přelomový nález: První lebka
Průlom přinesl až nález 50 milionů let starých pozůstatků netopýrů v jeskynních sedimentech v krasové oblasti Vielase (z geologické formace Phosphorites du Quercy) v jihozápadní Francii.
Více než 400 zkamenělých kostí a zubů patřilo 23 netopýrům, které vědci pojmenovali Vielasia sigei. Mezi kosterními pozůstatky se nacházela i dokonale zachovalá lebka. Přestože měřila sotva 18 mm, prozradila vědcům mnohé z toho, po čem už celé roky pátrali.
3D model
Skenování s použitím výpočetní mogografie (CT) odhalilo vědcům 3D modely sluchového ústrojí vielasie.
Následné měření a srovnání se sluchovým ústrojím současných netopýrů přineslo odpověď – sluchové kůstky vielasie se prakticky neliší od kůstek současných netopýrů: Skalní kost je jen volně připojená k lebeční spodině, hlemýžď je v porovnání se lebeční spodinou extrémně rozšířený a jazylka je prodloužená. Spolu s dalšími znaky to bylo pro vědce přesvědčivým důkazem, že Vielasia byla schopna vysílat a přijímat ultrazvukové signály.
Poprvé v jeskyni
Nález ale přinesl odpovědi i na další otázky. Kloubní spojení kostí prozrazuje, že Vielasia dokázala za letu obratně měnit směr. Podle tvaru zubů a čelistí vědci soudí, že se živila většími druhy hmyzu, snad můrami a brouky.
Takto staré fosilie netopýrů se navíc poprvé našly v jeskyni a ve větším množství. Je tedy zřejmé, že jim už před těmi 50 miliony lety sloužila jako hromadný úkryt. Důvodem může být skutečnost, že se v průběhu eocénu měnilo podnebí a jeskyně netopýrům nabízely stabilní teplotu.
Blízcí příbuzní:
-
netopýr Keenův
-
adarida angolská
-
netopýrek štíhlý
Vielasia není přímým předkem současných netopýrů, ti se oddělili až o pár milionů let později. Geneticky i anatomicky se ale některým velmi podobá. Nejblíže jí jsou podle vědců severoamerický netopýr Keenův (Myotis keenii - A), tadarida angolská (Mops condylurus - B) z centrální Afriky a Madagaskaru a netopýrek štíhlý (Natalus stramineus - C) z karibské oblasti. S nimi má vielasia tolik společných znaků, že je více než pravděpodobné, že stejně jako oni vysílala signály otevřenou tlamou a ne nozdrami jako vrápenci.
