Sovětský kosmonaut Jurij Gagarin letěl jako vůbec první člověk do vesmíru v roce 1961. Už o rok dříve ale dosáhlo lidstvo jiného zajímavého milníku. Kapitán amerického námořnictva Don Walsh se spolu se švýcarským konstruktérem Jacquesem Piccardem na palubě batyskafu Trieste jako úplně první potopili až na samotné dno Mariánského příkopu.
Do prohlubně Challenger, nejníže položeného místa na světě, se od té doby podívalo celkem 27 lidí. Přitom do vesmíru jich letělo téměř 700. I to je důkazem, jak málo toho dosud víme o hlubinách světových oceánů.
Jak složité je mapování mořského dna
Díky moderním teleskopům jsme již dokázali zmapovat přes 99 % povrchu Marsu, objektu vzdáleného v průměru 225 milionů kilometrů od Země. Rudou planetu totiž dokážeme fotit z naší oběžné dráhy. U mořského dna je to výrazně složitější. Mapovací zařízení na palubách lodí či ponorek se totiž musí nacházet přímo nad místy, která chceme blíže prozkoumat.
Představte si to, jako když sekáte trávu na rozlehlé zahradě a musíte stále jezdit sem a tam, jen vždy o pár desítek centimetrů vedle. Mapování mořského dna probíhá podobně, s tím rozdílem, že plocha, kterou se snažíme do map zaznamenat, má asi 361 milionů čtverečních kilometrů.
Začátky průzkumu: Co je batymetrie?
Není proto divu, že v současnosti existuje podrobná mapa jen asi 29 % mořského dna. Za velkou část přitom vděčíme projektu Seabed 2030, který odstartoval v roce 2017 v době, kdy v digitálních mapách bylo jen asi 6 %.
Zajímavostí je, že vůbec první koordinační práce na mapování dna oceánů začaly už v roce 1903, tedy před více než sto lety. Princ Albert I. Monacký, vládnoucí kníže své země, stál u vzniku GEBCO – mezinárodní batymetrické mapy oceánů. Batymetrie je obor, který se zabývá měřením hloubky moře.
Projekt Seabed 2030 odhaluje světové oceány
Seabed 2030 je společnou snahou japonské soukromé nadace Nippon, Mezinárodní hydrografické organizace a Mezivládní oceánografické komise UNESCO dosáhnout u světových oceánů podobné úrovně zmapování jako třeba u Marsu.
Jak už název naznačuje, původně se počítalo s tím, že se veškeré práce podaří dokončit do roku 2030. A přestože je aktuální tempo rekordní (i díky příspěvku 220 různých organizací a států), je jasné, že mapovací práce budou pokračovat ještě dlouho po tomto termínu.
Kde probíhá nejintenzivnější průzkum
Výzkumné snahy se nyní zaměřují na místa, kde najdeme skutečně pozoruhodné, často dosud zcela neprobádané ekosystémy. Vůbec největšího pokroku bylo dosaženo v oblasti ROPME zahrnující Perský a Ománský záliv a část Arabského moře. Následuje východ Atlantiku (hlavně poblíž Afriky a Portugalska), sever Indického oceánu, Karibik (včetně Mezoamerického korálového útesu) a Severní moře.
Proč je podrobná mapa mořského dna důležitá
Prováděné mapování má celkem pět hlavních cílů a využití. Jde o zlepšení námořní navigace (hledání bezpečných a efektivních tras), objevování zdrojů (například vzácných minerálů, ropy a plynu, ale také vhodných lovišť ryb), ochranu přírody (identifikaci zranitelných mořských ekosystémů), připravenost na katastrofy (zpřesnění modelování vln tsunami) a vědecký výzkum (zejména v oblastech jako geologie a mořská biologie).
Rozhodně tak neplatí, že z projektu těží jenom oceánografové. Pomáhá také mnoha lidem na břehu a pro data si prý najde využití třeba i farmaceutický průmysl. A přestože není možné říct, kdy rozlouskneme poslední velké tajemství mořského dna, už nyní je jasné, že na nás čeká ještě spousta fantastických objevů.
Kde najít mapy mořského dna?
Jsou online a zdarma
Jednou ze zásad projektu Seabed 2030 je to, že veškerá sesbíraná data mají sloužit k rozšíření kolektivního vědění a jsou tedy všem zájemcům z řad výzkumníků i veřejnosti dostupná zdarma. Nejlepším způsobem, jak se k nim dostat, je navštívit stránky gebco.net, stáhnout si aplikaci a mapové podklady do svého počítače a začít objevovat.
Alternativou je webový prohlížeč na adrese seabed2030.org, který funguje velmi podobně jako známá aplikace Google Earth, jen se nezaměřuje na pevniny, ale mořské dno.
