Velryby a vorvani jsou mimořádně inteligentní a charismatičtí živočichové, nehledě k tomu, že naprostá většina velkých až obřích druhů kosticových i ozubených kytovců je ohrožena vyhubením. Přirozenou smrt takového jedince proto můžeme vnímat jako smutnou záležitost.
Pokud se na ni ale podíváme z hlediska podmořského ekosystému, nespatříme jen konec, ale také začátek. Pokud totiž kytovec zahynul na širém moři, jeho tělo zvolna klesne do hlubin. Na dně moře pak bude celá desetiletí poskytovat domov a zdroje potravy jiným živočichům. V angličtině se tomu říká Whale Fall – velrybí pád.
Tajemný hřbitov velryb odhalil nový pravěký druh
Kolem velrybích pádů vznikají miniaturní ekosystémy, v nichž žijí i takové druhy mořských živočichů, které se na ně plně specializovaly a nikde jinde než na velrybích mršinách na dně moře je nenajdeme.
Vědecký výzkum velrybích pádů je poměrně mladá disciplína. Většinou šlo o spíše izolované nálezy rozeseté na dně oceánů daleko od sebe. Letos v červnu však vědci zveřejnili objev obrovského velrybího pohřebiště západně od Austrálie, které se táhne do délky asi 1200 km.
Mezinárodní vědecký tým během 32 ponorů zdokumentoval pět moderních velrybích pádů, kolem kterých existuje aktivní ekosystém, a 476 fosilních. Datování nálezů pomocí izotopů chemického prvku stroncia prokázalo, že tento hřbitov velryb je starý nejméně 5,3 milionu let.
Proč podmořské pohřebiště kytovců vzniklo právě v Indickém oceánu?
Prastaré velrybí pohřebiště samozřejmě není pohřebištěm v pravém slova smyslu, protože kytovci zemřelé příslušníky svého druhu nepohřbívají tak, jako to dělají lidé.
Velrybí nekropole, která se nachází v oblasti zlomového pásma Diamantina Fracture Zone v jihovýchodní části Indického oceánu, vznikla bez aktivního přičinění. Vody nad ní mohly být z nějakého důvodu (například kvůli hojnosti potravy) pro kytovce mimořádně lákavé. Ti se tam pak vyskytovali a logicky také umírali ve větších počtech než jinde.
Další možností je, že pohřebiště vytvořila místní topografie mořského dna ve tvaru velkého V spolu s mořskými proudy, které na něj zanášely velrybí zdechliny z okolního oceánu. Oblast se také vyznačuje nízkou mírou sedimentace, což znamená, že kostry velryb zde zůstávají odhalené po dlouhou dobu.
Nejhlubší velrybí pád a život v extrémní hloubce
Kromě velikosti a stáří se velrybí pohřebiště ve zlomovém pásmu Diamantina vymyká i svým hlubinným charakterem. Naprostá většina dosud známých velrybích pádů se nachází v hloubkách menších než 4000 m, vůbec nejhlubší známý velrybí pád s aktivním ekosystémem pak leží 4204 m pod hladinou jihozápadního Atlantiku. Z hlubin oceánů v hloubkách pod 6000 m zatím nebyl známý žádný aktivní velrybí pád.
V Diamantina Fracture Zone jsou však kostry kytovců uloženy v hloubkách od 4616 do 7001 m. Zdejším zatím nejhlubším objeveným velrybím pádem s aktivním ekosystémem je kostra vorvaňovce, která leží v hloubce 6789 m. Za ní pak následuje kostra antarktického plejtváka jižního (Balaenoptera bonaerensis). Obě nesou mikrobiální společenství a poskytují domov různým bezobratlým živočichům.
Deset milionů kytovců na dně oceánu
Hustota pozůstatků kytovců na pohřebišti ve zlomovém pásmu Diamantina dosahuje až 759,5 jedinců na kilometr čtvereční. Extrapolace těchto dat naznačuje, že celá oblast může obsahovat víc než deset milionů kytovců.
Mezi nimi jsou jak současné, tak fosilní druhy. Nejstarší z nich patří pravěkým ozubeným kytovcům rodu Pterocetus, kteří žili asi před 5,3 milionu let a byli příbuzní dnešním vorvaňovcům. Mezi jejich fosiliemi vědci našli i dosud neznámý druh, který dostal podle místa nálezu jméno Pterocetus diamantinae.
