U celé řady ptáků (a nejen u nich) jsou to samičky, které si vybírají partnera a budoucího otce svých mláďat. Mnozí samci se proto snaží zaujmout samice nádherným peřím, mohutným parožím, rituálním soubojem s konkurenty nebo zpěvem.
U samečků pipulek se pro získání partnerky vyvinul jedinečný rituál. Scházejí se na vybraných místech – tokaništích – a předvádějí na nich hromadné ptačí tance. Nejsou to ovšem jen tak ledajaké tance, často jde o akrobatické výkony – výskoky, přemety, hlučné tleskání a práskání křídly.
Kdy a jak začaly pipulky tančit?
Taneční prvky jihoamerických pipulek působí jako ohromující sportovní výkony, v křídlech některých druhů vědci naměřili jedny z nejrychlejších svalových stahů ve zvířecí říši. Není divu, že se o tance pipulek zajímají už dlouho.
V jejich vývoji hrál roli selekční tlak: Samičky si k páření vybíraly nejzdatnější samce, kteří tančili nejlépe a nejoriginálněji a tyto schopnosti pak přenášeli na své potomky. Tanec se tak postupně stával komplikovanějším a dokonalejším. Ale kdy vlastně tento způsob toku u pipulek vznikl a jak se vyvíjel, zůstávalo pro vědu dosud skryté.
Palivo pro ptačí tanec: Vědci odhalili tajemství sladkých bobulí
Z nedávných genetických výzkumů vyplynulo, kdy se poprvé objevili předkové pipulek s pozměněnými geny zodpovídajícími za stavbu kostí, opeření a vývoj svalů nutných pro náročné ptačí tance. Jenže tance pipulek nevyžadují jen silné kosti, svaly a barevné peří, jsou také nesmírně energeticky náročné. Potřebnou energii proto musí doplňovat vhodnou stravou.
Původně hmyzožravé pipulky proto změnily své potravní návyky. Začaly se živit sladkým ovocem a bobulemi, které jsou vynikajícím zdrojem energie a navíc jsou v pralese k dispozici v dostatečném množství v průběhu celého roku. Tak si to alespoň vědci původně vysvětlovali.
Genová mutace, která ptákům osladila život
Přejít na rostlinnou stravu ale není jen tak. Spousta bobulí, především nezralých, obsahuje různé toxiny, kvůli kterým jsou jen obtížně stravitelné. Ptáci navíc postrádají chuťové buňky, které vnímají sladkou chuť.
Aby se pipulky mohly bez problémů živit ovocem, muselo dojít i ke změnám genů zodpovědných za trávení a vnímání sladké chuti. Následně se proto vědci zaměřili i na zmapování genů zodpovídajících za chuť a výběr stravy.
Co bylo dřív? Překvapivý objev z evoluce pipulek
Podobně jako u genů zodpovědných za fyzické změny, i v tomto případě bylo součástí genetických rozborů srovnávání s příbuznými druhy, které mělo odhalit, kdy se od původní linie dávných pěvců poprvé oddělili jedinci s geny, které jim přechod na ovocnou stravu umožnily.
A právě tento „pohled do minulosti“ odhalil největší překvapení. Jihoamerické pipulky změnily své stravovací návyky dávno předtím, než začaly předvádět své akrobatické tance.
Single matky a volný čas pro samce propracovat námluvy
Vědci samozřejmě netvrdí, že samotná změna potravy měla za následek vznik jedinečných tanečních kreací samců pipulek. Ale přechod na snadno dostupnou a energeticky bohatou stravu pomohl v první řadě samicím – k výchově mláďat přestaly potřebovat pomoc samců. Ti tak získali dost času i energie, aby se mohli věnovat přípravám na námluvy a rozvíjet své zásnubní tance.
Nepotvrdil se tedy původní předpoklad, že kvůli energeticky náročným tancům přešly pipulky na ovocnou dietu – bylo tomu přesně naopak.
Barevní tanečníci, nudné samičky:
U pipulek je výrazný pohlavní dimorfismus
Více než padesát druhů pipulek (čeleď Pipridae) obývá výlučně pralesy Jižní Ameriky. Jde o malé zástupce řádu pěvců (z primitivnějšího podřádu křikavých – Tyranni), jejichž velikost kolísá od sedmi do 15 cm.
Vyznačují se výrazným pohlavním dimorfismem (dvojtvárností), samci jsou nápadně kontrastně zbarvení, zatímco samičky všech druhů jsou nenápadně šedozelené. Zajímavý je jejich příjem potravy, který nepřímo potvrzuje jejich původní hmyzožravost: Bobule a drobné ovoce sbírají za letu.
Kteří ptáci společně tančí?
Skupinový tok jako rozmnožovací strategie
Společný tanec samců pipulek je známý pod názvem skupinový tok. Nejznámější je u ptáků, stejnou rozmnožovací strategii ale využívají i samci jiných druhů živočichů včetně některých savců, ryb nebo hmyzu. Samotné shromáždění samců na tokaništi vědci označují termínem lek.
Na tokaništi se shromažďují i samičky, které pozorují samce a vybírají si jednoho, s nímž se spáří. Samci následně pokračují v toku v naději, že si je vybere i nějaká další samice a oni po sobě zanechají více potomstva.
Pipulky nejsou samy: Rajky i tetřívci
Jihoamerické pipulky nejsou jedinými ptačími zástupci, jejichž samci používají tuto rozmnožovací strategii. Na opačném konci světa se k podobnému představení shromažďují novoguinejské rajky rodu Paradisaea, Cicinnurus nebo Parotia.
Ale nemusíme jezdit tak daleko, skupinovým tokem se snaží okouzlit samičky i naši tetřívci obecní (Lyrurus tetrix), kteří u nás patří mezi zvláště chráněné a silně ohrožené druhy, nebo ještě vzácnější kriticky ohrožený tetřev hlušec (Tetrao urogallus). Ke společnému toku se scházejí i jejich příbuzní severoameričtí tetřívci rodu Centrocercus.
Podívejte se na pestrobarevné exotické ptáky:
Přečtěte si také další fascinující články o zvířatech z ábíčka:
