Obléhací stroje: Jak rozbořit hrad

Obléhací stroje: Jak rozbořit hrad
Sdílej
 
Vystoupáte na kopec, před vámi se tyčí hradby. Mezi funěním si říkáte, že takový hrad musel být chráněný před každým útočníkem. Vlezete dovnitř a dozvíte se, že „nedobytný hrad“ vyplenili husité a před nimi císařská vojska. Jak to mohly tehdejší armády dokázat? Pomohly jim stroje.

 

Byla to strašlivá řežba. Proti hradbám létaly obří balvany z obřích praků a zápalné šípy vystřelované z velkých kuší. Útočníci se pokoušeli prolomit obranu v místě, kde byla hradba poškozená ostřelováním nebo podkopy. Zdolávali hradby na dlouhých žebřících, obránci na ně lili vařící vodu, vzduchem létaly šípy a kameny z praků. Všude křik, nářek a dým.

Tak vypadalo dobývání ve vrcholném středověku, době hradů a opevněných měst. V té době však už stavění pevností a také technika jejich dobývání mělo v našem světě tisíciletou historii.

Bezpečné hradby

První hradby vznikly hned potom, co lidé postavili první město. Do města se totiž soustřeďovala výroba a ukládala se zde zemědělská úroda. Lidé začali shromažďovat majetek. A kde je majetek, je i co ukrást. Aby tomu obyvatelé prvních osad a měst zabránili, obehnali svá sídliště hradbou. Nejstarším známým opevněným městem bylo Jericho v dnešním Izraeli. Zdi nalezené okolo této nevelké osady jsou staré možná až devět tisíc let.

Důkladná hradba po tisíce let chránila obyvatele měst před – třeba i mnohem početnějšími – nájezdníky. Ti sice mohli zaútočit proti hradbám, ale to byl s pomocí zbraní, které měli k dispozici (luky, praky, oštěpy, klacky a sem tam nějaký meč) podnik velmi riskantní. Dále mohli město obklíčit a čekat, až obránci vyhladoví a vzdají se.

Před čtyřmi až pěti tisíci lety existovalo proto v tehdejším civilizovaném světě (Egypt, východní Středomoří, Mezopotámie) mnoho už docela velkých opevněných měst. Jako příklad se uvádí město Ur v současném Iráku. Jeho hradby byly silné až 30 metrů. Každých asi třicet metrů na nich byly umístěné věže, ve kterých byli ukryti lukostřelci. Tím byla všechna místa, na která by mohl protivník zaútočit, chráněna palbou.

 

První obléhací stroje

Co s tím? První se tento oříšek pokusili úspěšně rozlousknout Asyřané. Před necelými čtyřmi tisíci lety vytvořili specializované dobývací vojsko a vynalezli nejstarší obléhací stroje: beranidla a obléhací věže.

Když v té době armáda oblehla město, nejdříve vybudovala náspy, které chránily vojáky před střelami obránců. Vlastně postavili naproti hradbám provizorní pevnost a od ní potom vytvořili další násep až k dobývané hradbě. Když byl vysoký jako obranné opevnění, využili ho k přímému útoku, pokud ne, přistavili po něm k hradbě bořící stroj nebo dobývací věž, s jejíž pomocí se dostali do města.

Vrhače kamení

Na další zdokonalení obléhací techniky a vynález válečných strojů si pak útočníci museli počkat pěkných pár století. Teprve okolo roku 400 před Kristem sezval vládce řeckých Syrakus na dnešní Sicílii experty z celého Středomoří, aby mu pomohli zlepšit sílu jeho vojska. „Jeho inženýři“ sestrojili dva použitelné vojenské (obléhací) stroje. První se jmenoval gastraphetes (doslova břišní luk) a byl to vlastně předchůdce kuše. Druhý větší dostal jméno oxybeles a byl to jakýsi „kříženec“ praku a luku. Vystřeloval velké šipky. Právě oxybeles byl praotcem většiny pozdějších úspěšných obléhacích strojů.

Za dalších sto let pak už vylepšený potomek oxybelesu nazvaný lithobolos (vrhač kamenů) dokázal jako první bořit hradby. Zhruba pětikilové kamenné koule mohl poměrně přesně vymršťovat na vzdálenost necelého půl kilometru.

 

Strašidelné hrady: Komu straší ve veži a kde duch kazí fotky?

Strašidelné hrady: Komu straší ve veži a kde duch kazí fotky?

 

Stavitelé a zlepšovatelé

Římané toho sice moc nového nevymysleli, ale jak bylo jejich zvykem, všechny válečné stroje zdokonalili. Použili lepší a pevnější materiály a přišli na řadu technických vylepšení, například jakousi první mušku pro přesnější míření. Vylepšeným vrhačům kamení (prakům) říkali balista a předchůdcům kuší scorpio. Hodně byl rozšířený i jednoramenný katapult nazvaný onager (divoký osel). Jméno dostal, protože po každém výstřelu poskočil, jako když jankovitý osel kope.

Každý večer římské legie budovaly opevněné tábory. Některé se časem se vyvinuly ve středověká a moderní města (třeba Kolín n. Rýnem, Řezno, Vídeň, Bratislava, Budapešť). Římané také stavěli na obranu dobytých území obrovské zdi. Nejznámějším příkladem takové stavby je Hadriánův val v severní Anglii.

Řecký oheň

Římské dovednosti si dokázali uchovat na východě v Byzanci. Přidali k nim dokonce jednu strašlivou – a dodnes záhadnou zbraň – řecký oheň. Jednalo se o hořlavou směs, která se zapálila a po určité době explodovala. Byzantinci jeho složení tajili tak pečlivě, že přesně nevíme, jak ho vyráběli. Hlavní složkou byla nejspíše nafta. Dále řecký oheň pravděpodobně obsahoval petrolej, pryskyřici, ledek a síru. Zbraň byla používána v kapalné formě a Byzantinci vyráběli válcové kanony, z nichž jako z plamenometu vystřelovali tuto směs na nepřátele. Také zřejmě stříleli soudky s řeckým ohněm pomocí katapultů. Zbraň používali při obléhání i obraně hradeb a také v námořních bitvách proti nepřátelským lodím.

 

Novinky z Česka: Nejlepší terénní náklaďák i vychytaný elektromobil

Novinky z Česka: Nejlepší terénní náklaďák i vychytaný elektromobil

 

Hrad

Největší rozkvět opevnění (a tedy i obléhání) však nastal ve středověké Evropě. V tomto období také vznikly hrady. Byly to nejdokonalejší pevnosti, jaké do té doby kdo vybudoval. Jejich architekti znovu využili starověké obranné vynálezy jako kruhové věže a padací mosty. Hrad měl vodní příkop, který nejen zabraňoval útočníkům v přístupu k hradbám, ale hlavně chránil hradby proti nepřátelským podkopům. Brány byly silně opevněné, měly padací most a jednu či dvě padací mříže.

Dobýt dobře opevněný hrad nebylo snadné, středověcí útočníci však měli k dispozici dva nové vynálezy. Prvním byl trebuchet, což byl vahadlový prak, který dokázal překvapivě přesně metat proti obléhaným i velké kameny. Trebuchet byl asi vynalezen ke konci
12. století a masově se začal používat ve století třináctém a čtrnáctém.

Dělo mění Evropu

Konečný zánik hradů však zavinila jiná zbraň – dělo. Nejstarší evropská děla se vyráběla svařováním železných tyčí kolem válcového jádra a poté se na tuto svařenou trubici navlékly železné obruče. Tyto zbraně vystřelovaly zprvu jakési kovové šipky a ještě nebyly moc přesné. První opravdu účinná děla použili až Turci při obléhání Cařihradu (Konstantinopole) roku 1453. Sultán Mehmed II. si na jejich výrobu najal uherského zběha jménem Urban. S pomocí obřích děl, které Urban odlil, Cařihrad skutečně padl. Tím skončila jak Východořímská říše, tak vlastně i doba hradů.

Nové pevnosti musely být odolné dělostřelbě a zároveň být samy ozbrojeny děly. Takové pevnosti byly velmi drahé a mohli si je dovolit jen ti nejbohatší panovníci. Bez hradů tak padlo mnoho malých nezávislých států, kterých bývala mapa středověké Evropy plná. Několik takových státečků zbylo – dílem šťastné souhry okolností – dodnes. Například Monako, Andorra nebo San Marino. Zůstaly jako připomínka, že moderní Evropa vzešla z neustálých bojů, a že podobu dnešních států ovlivňovaly i staré válečné stroje.

 

Ponorka Triton: Za hodinu na dně světa

Ponorka Triton: Za hodinu na dně světa

Letecké rekordy: Sokolův pád rychlostí 20 machů

Letecké rekordy: Sokolův pád rychlostí 20 machů

Klíčová slova:
hrad, stroj, oblehaci, dobyvaci, stredovek
 

Články odjinud