Možná vás někdy napadlo, proč většina lanovek vede jenom rovně. Je to proto, že zatáčení není žádná legrace! Když lanovka zatáčí, vzniká spousta technických komplikací. Hlavní potíž je v tom, jak je sedačka nebo kabinka připevněná k lanu. Tenhle úchyt je totiž zahnutý na vnější stranu, takže když lanovka zatáčí, může se v zatáčce zaseknout.
Na vnější straně zatáčky to problém není, ale na vnitřní straně by to bez speciálního řešení nešlo. Představte si to, jako když máte kloub – na jednu stranu se ohne skvěle, ale na druhou stranu to prostě nejde. Proto inženýři museli vymyslet několik důmyslných způsobů, jak tento problém vyřešit.
Nejjednodušší řešení
Lanovky se speciální stanicí
Nejsnazší způsob, jak dostat lanovku do zatáčky, je postavit v místě ohybu speciální stanici. Tady se sedačky od lana odpojí a mohou zatočit, jak je libo. Je to podobné, jako když vlak přejíždí na jinou kolej – prostě se odpojí a pak zase připojí. Řešení je to technicky jednoduché a elegantní, ale po finanční stránce značně náročné.
Těmto stanicím se říká úhlové a existují ve dvou verzích. První je čistě průjezdní – sedačky projedou vysoko nad zemí a nikdo nemůže nastoupit ani vystoupit. Je to, jako když jedete autem po nadjezdu – prostě projedete a pokračujete dál. Takové stanice jsou vzácné, ale můžete je vidět třeba v rakouském Obertauernu, kde mají šestisedačkovou lanovku Kringsalmbahn.
Druhá verze funguje jako normální stanice, kde můžete nastoupit nebo vystoupit. Tady lanovka zpomalí až na staniční rychlost 0,3 metru za sekundu, takže máte šanci pohodlně vystoupit nebo nastoupit. Takových stanic najdete v Alpách spoustu – jsou praktické, protože řeší dva problémy najednou – zatočení lanovky i možnost přepravy lyžařů z jedné části areálu do druhé.
Trik s kladkami
Lanovky s šikmými kladkami
Existuje i levnější, ale omezené řešení – šikmé kladky. Představte si, že kladky, přes které jede lano, nejsou postavené rovně, ale trochu nakřivo. Je to, jako když naklápíte talíř – lano po nich může lehce sklouznout do strany. Je to jednoduché a funguje to jak u lanovek, tak u vleků.
Má to ale háček – lanovka může zatočit jen o pár stupňů. Když chcete větší zatáčku, musíte dát více šikmých kladek za sebe. To se používá hlavně u vleků, kde to není takový problém. U lanovek je to složitější – tady se zatáčka většinou rozdělí na více podpěr za sebou, takže lanovka zatáčí postupně a plynule.
Skvělým příkladem takového řešení je lanovka v rakouském Kaltenbachu. Jmenuje se Hochzillertalbahn III a zatáčí o 1,8 stupně na čtyřech podpěrách. Ještě zajímavější je osmikabinková lanovka Choralmbahn ve Westendorfu, která dokáže zatočit dokonce o 5 stupňů! To už je na lanovku pořádná zatáčka!
Trojúhelníková trasa
Lanovka jako víceúhelník
Další možnost, jak s lanovkou zatočit, je udělat její trasu do tvaru trojúhelníku nebo víceúhelníku. Jako byste jeli autem někam, kde není přímá cesta a museli jet oklikou. Tažná větev (ta, co jede nahoru) zatočí pomocí speciálního zařízení, kterému se říká horizontální úhlový lanáč. A vratná větev (ta, co jede dolů) se vrací úplně jinudy – třeba i vysoko nad terénem, kde nikdo nelyžuje.
Každá větev má své vlastní podpěry, takže si navzájem nepřekážejí. Prostě jsou to dvě různé cesty na stejné místo. Toto řešení se používá hlavně u vleků, protože je to pro ně jednodušší. Z lanovek takto jezdí jenom dvousedačka Gentianes ve francouzském Les Carroz a kdysi takhle jezdila i jedna jednosedačka na rakouském Kitzbüheler Hornu.
Systém Zwirbelkurve
Složité, ale nejuniverzálnější řešení
Velmi složité, ale nejuniverzálnější řešení se jmenuje Zwirbelkurve. Je to německý výraz, který si můžeme nejpřesněji přeložit jako „točitá křivka“. Toto řešení potřebuje hodně místa, ale může zatočit skoro o jakýkoliv úhel. Připomíná to trošku složitou dráhu pro autíčka. Musíte mít dost místa, ale pak můžete vytvořit jakoukoliv zatáčku.
Funguje to tak, že vratná větev lanovky zatáčí několikrát pomocí dvou speciálních zařízení na vícepatrové podpěře. Jako když auto jede slalom nebo projíždí složenou šikanou – nejdřív zatočí na jednu stranu, pak na druhou. Lano při tom jede nahoru a dolů mezi různými patry podpěry, takže se vlastně samo sobě vyhýbá. K tomu všemu je potřeba ještě jedna malá vratná stanice, která pomáhá s vedením lana.
Takovou lanovku najdete třeba ve španělském horském středisku Sierra Nevada, kde v roce 2006 postavili čtyřsedačku Dilar. Je to moderní příklad toho, že i dnes se staví lanovky do zatáčky, když je to potřeba.
Systém Baco
Nejtěžší způsob
Dnes už zastaralý a bezpochyby nejtěžší způsob, jak dostat lanovku do zatáčky, se jmenuje systém Baco. S ním se můžete cítit jako v pohádce. Když přijede sedačka, speciální kolíky se zasunou nahoru a udělají jí místo. Když sedačka projede, kolíky spadnou dolů vlastní vahou. Je to podobné automatické závoře – zvedne se, když potřebujete projet, a pak zase spadne dolů.
Sedačky musí mít speciální „čepičku“, která ony kolíky zvedá. Pasují jako klíč do zámku – musí mít přesně správný tvar, aby to fungovalo. Ovšem takovou lanovku už dnes v provozu skoro nenajdete. Poslední je dvousedačka Alp Languard ve švýcarském městečku Pontresina blízko Svatého Mořice. Je to vlastně takový technický unikát a živoucí muzeum lanovkářské historie.
Dubajský experiment
Budoucnost zatáčejících lanovek
A jak vypadá naopak budoucnost zatáčejících lanovek? V roce 2005 přišla firma Poma s vylepšenou verzí systému Baco. Postavili krátkou, jen 260 metrů dlouhou, čtyřsedačku v kryté lyžařské hale v Dubaji. Ano, čtete správně, v Dubaji mají krytou sjezdovku! Místo kolíků má zařízení v zatáčce výřezy, do kterých sedačka přesně zapadne. Je to vlastně takové puzzle – všechno musí do sebe perfektně zaklapnou.
Proto má lanovka speciální motor, který zajišťuje, že se výřez a sedačka potkají ve správný moment. Aby to bylo ještě složitější, místo gumového povrchu má lanáč na obvodu otočné válečky, po kterých lano klouže. Díky tomu se může točit nezávisle na laně a vždy nastavit výřez do správné polohy.
Tato experimentální lanovka je jediná svého druhu na světě, ale ukazuje, že i v tak tradičním oboru, jako jsou lanovky, se stále objevují nové nápady. Možná se tento systému bude ještě více rozvíjet. Uvidíme.
Rekordmanka v zatáčení
Nejzajímavější zatáčející lanovkou byla šestikabinka Rellerli ve švýcarském Schönriedu. Měla obrovskou konstrukci, která umožňovala zatočení pomocí šikmých kladek. Byla to výjimka mezi lanovkami – tak velké zatočení pomocí šikmých kladek se už nikde jinde nepoužilo. Inženýři si na ní vylámali zuby, ale nakonec dokázali nemožné. Dnes už tato unikátní lanovka nejezdí, ale zapsala se do historie jako důkaz toho, že s odvahou a technickou vynalézavostí je možné překonat i zdánlivě nepřekonatelné překážky.
Česká stopa
Také na našem území, konkrétně v Karlově pod Pradědem, jezdila lanovka, která uměla zatáčet. Byla to dvousedačka původně z rakouského Schrunsu se systémem Zwirbelkurve, která se k nám stěhovala. Když ji v Česku postavili znovu, už ji ale udělali rovnou.
Dnes tam jezdí normální osmikabinková lanovka. Je to zajímavý příklad toho, jak se lanovky stěhují z jednoho střediska do druhého, podobně jako když si koupíte ojeté auto. Ne vždy se ale při stěhování zachovají všechny původní vlastnosti, někdy je jednodušší udělat si věci po svém.
