Většina z nás má zuby. Většina z nás ví, že si je máme čistit. A pokud bychom náhodou chtěli zapomenout, všudypřítomné reklamy nám to spolehlivě připomenou. Nemluvě o zubařích a dentálních hygienistkách.
Nejstarší párátko
Potřeby péče o zuby si ale byli dobře vědomi i lidé, kteří se s reklamou ani zubařem nikdy nepotkali. Vůbec nejstarším důkazem jsou žlábky na zubech člověka vzpřímeného (Homo erectus), který žil před 1,84 miliony let (!) v Tanzanii. Podle vědců nejspíš vznikly pravidelným používáním párátka, kterým se jeho majitel zbavoval otravných zbytků potravy uvízlých mezi zuby.
Zubní kartáček neandrtálců
Párátko přežilo až do současnosti, a postupně se k němu přidávaly další pomůcky. Zuby neandrtálců ze Španělska naznačují, že tito lidé si čistili zuby větvičkami borovic s rozžvýkanými konci. Rozžvýkané dřevo vytvořilo jakési štětiny a primitivní zubní kartáček byl na světě. Čistit si s ním zuby nebylo moc pohodlné, ale pořád lepší než bolest způsobená zubním kazem. S ním už si neandrtálci neporadili. Anatomicky moderní lidé druhu Homo sapiens, kteří je nahradili, to už ale uměli.
U pravěkého zubaře
Nejstarší zubařský zákrok, o kterém máme důkazy, proběhl v době kamenné. Jeden pravěký člověk trpěl zubním kazem. Jiný se jej tenkým a ostrým pazourkovým nástrojem pokusil odstranit. Odškrabal zkaženou sklovinu a zubovinu a v zubu zanechal nepravidelnou dutinu, kterou o 14 tisíc let později objevili archeologové při zkoumání nálezů z pohřebiště v severní Itálii. Starověk pak přinesl to, co známe i z dnešní doby – vrtání a zubní výplně. Hrot vrtačky však poháněla tětiva luku a místo plomby se používal včelí vosk.
První kartáček a pasta
Dřevěný kartáček. Vrtání kusem kamene. Plomba, která nic nevydrží. Pokud jste dočetli až sem, nejspíš začínáte cítit vděčnost k vašemu hezky barevnému zubnímu kartáčku s měkoučkými štětinami a pastě s příjemnou chutí. První model kartáčku byl patentován až v roce 1857 – do té doby si lidé čistili zuby kouskem látky a místo pasty používali prášek z křídy či dřevěného uhlí. Také nic pohodlného. Takže až se vám nebude chtít čistit zuby nebo navštívit zubaře, vzpomeňte si, jaké vlastně máte štěstí.
Stavba zubu: Mkrněte zubu na zub!
Zuby člověka se skládají ze tří částí, z kořene, krčku a korunky. Důležitou roli má sklovina, zubovina, zubní dřeň, ale i dáseň.
Sklovina
Sklovina je ochranná vrstva na povrchu zubní korunky. Je to vůbec nejtvrdší tkáň v lidském těle.
Zubovina
Zubovina (dentin) je hmota podobná kosti (ale tvrdší), která vyplňuje zubní korunku i kořeny.
Dřeň
Dřeňovou dutinu vyplňuje měkká dřeň tvořená vazivem. V ní jsou uloženy nervy a cévy.
Dáseň
Dáseň je sliznici podobná tkáň, která pokrývá čelistní kost a upíná se k zubnímu krčku. Odděluje tak viditelnou část zubu od té, která je skrytá v kosti.
Kořenový kanálek
Kořenovým kanálkem procházejí nervy a cévy, které vedou do dřeňové dutiny.
Kost
Kořeny zubů jsou v kosti čelisti zafixovány systémem vazivových vláken.
Zubní cement
Zubní cement je tvrdá tkáň, která kryje povrch kořenů.
Nervy a cévy
Nervy a cévy udržují zub „naživu".
Největší nepřítel zubů
Největší nepřítel zubů je zubní plak. Měkká vrstva, která se tvoří na povrchu zubů a okrajích dásní. Je plná bakterií - některé jsou neškodné, jiné způsobují zubní kaz a paradentózu (odborně parodontitidu). Tato zánětlivá choroba tkání, které kotví zuby v čelistech, postihuje především starší lidi. Vzácně však kvůli ní mohou přijít o zuby i děti.
Zubnímu kazu i paradentóze se dá bránit jediným způsobem: pořádným čištěním zubů. A to nejen pastou a kartáčkem, ale také zubní nití a mezizubními kartáčky. Ty totiž bakterie „vymetou“ i z prostor mezi zuby a z kanálků na okraji dásní, které vedou kolem zubů.
