Dávným mořeplavcům po setmění sloužily k orientaci ohně, zapalované na vyvýšených místech. Tam, kde to nebylo možné, ohně umisťovali na zkonstruované plošiny. Ty neměly varovat před nebezpečím – normální prehistorický mořeplavec prostě v noci neplul – světlo především označovalo vstupy do přístavů.
Alexandrijský maják a Kolos rhódský
Ačkoli všichni z historie znají alexandrijský maják na ostrově Faros, přibližnou podobu tohoto starověkého divu světa můžeme jen odhadovat z dobových mincí. Jiným majákem z antiky byl Kolos rhodský, tedy bronzová socha řeckého boha Hélia, postavená u přístavu na ostrově Rhodos. Vystavěli ji v letech 304–292 př. n. l. a díky své výšce přes třicet metrů byla nejvyšší sochou starověku a dalším divem světa.
Prvním známým majákem však podle všeho měl být ten, který nechal založit Themistokles v přístavu Piraeus, připojeném k Aténám někdy v 5. století před naším letopočtem. Podle dobových zmínek to byl v podstatě kamenný sloup s místem pro ohniště na vrcholu.
Římská kvalita
Z antiky se dochovaly pouze dva významné majáky. Římané je při své expanzi nutně potřebovali. Jedním z nich je pětapadesát metrů vysoká Herkulova věž (španělsky Torre de Hércules). Stojí na poloostrově, který je součástí území města A Coruña v Galicii na severozápadě Španělska a dodnes je v provozu.
Původně byl zdrojem světla oheň, jenž byl udržován dřevem a uhlím, o čemž svědčí i komín, který je dochován v nejvyšších místech věže. V anglickém Doveru byl rovněž maják z římských dob, který byl později předělán na strážní věž místního hradu.
Není maják jako maják
Přestože je dnes nejdůležitějším zdrojem navigace systém GPS (Global Positioning System – tedy globální polohový systém), který pomocí družic dokáže s velkou přesností určit polohu místa, kde se příjemce signálu nachází, majáky mají své místo v mořeplavbě i nadále.
Majáky svítí i blikají v různých barvách světla a právě interval záblesků i ona barva prozrazují, o který maják jde a kde se tedy mořeplavec právě nachází. To, jak svítí, prozrazují nejen námořní mapy, ale i takzvaným soupisem světel.
eFka a Qéčka
Majáky, které svítí stále, jsou označovány písmenem „F“. Jiné, které používají záblesky světla, se označují písmeny Iso a číslem, jenž pozorovateli řekne, kolik sekund svítí a kolik sekund je zhasnutý. Pak jsou rychle blikající majáky, jejichž světla nejsou rozsvícena déle než dvě sekundy; ty mají označení „Q“.
Pro orientaci v plavební dráze mohou být majáky postaveny v různé výšce za sebou – vidí-li je kormidelník v jedné linii, pak pluje jeho loď správně. Pro místní orientaci slouží i majáková plavidla či světelné bóje, jindy je vidět světlo majáku z různých stran v různé barvě. I to pomáhá námořníkům v orientaci.
Od dřeva po elektřinu
Zdrojem světla bylo zpočátku dřevo či uhlí. V roce 1783 přišel švýcarský fyzik a chemik Ami Argand s hořákem s posuvným dutým knotem využívajícím olej. Svítivost hořáku lampy zvyšoval přístup vzduchu z několika stran a tato lampa se stala jakýmsi standardem pro majáky po více než století.
Maják South Foreland v anglickém Kentu byl pak roku 1875 prvním, jenž byl vybaven elektrickým světlem, konkrétně uhlíkovou obloukovou lampou. To ovšem neznamenalo, že elektrický proud jako zdroj na majácích vyhrál.
Triumf optiky
Hořák na odpařovaný olej byl vynalezen v roce 1901 Arthurem Kitsonem. Odpařovač byl zahříván hořákem na metylalkohol a část paliva byla odvedena do Bunsenova hořáku, aby se výparník udržoval v teple a palivo ve formě páry.
Systém se na některých majácích udržel až do poslední čtvrtiny minulého století, pak začala opravdu vítězit elektřina; australský maják v Novém Jižním Walesu začal experimentovat dokonce s laserem.
Co však bylo ještě důležitější než různé zdroje světla, byl objev francouzského fyzika Augustina-Jeana Fresnela, jenž v roce 1822 vyvinul optickou čočku, která spolu s parabolickým zrcadlem zvýšila účinnost vyzařovaného světla na osmdesát procent a jeho dohlednost se začala měřit na desítky kilometrů.
Stěhování majáku
Byla to obrovská podívaná. Dánský kamenný maják Rubjerg Knude vysoký 23 metrů a o hmotnosti sedmi set dvaceti tun odjel po kolejích z pobřeží ostrova North Jutland sedmdesát metrů dále do vnitrozemí.
Bylo to nutné. Když byl v roce 1900 maják dostavěn, stál dvě stě metrů od pobřeží ve výšce šedesáti metrů nad mořem a kolem něj byly i další budovy. Neustálý vítr, vanoucí od moře spolu s vlnami se postaraly o to, že se maják ocitl téměř nad hranou písečného svahu a hrozilo mu zřícení do moře.
Ještě předtím v roce 1968 byl zrušen provoz majáku, protože rostoucí písečné duny znemožnily jeho sledování z mořské hladiny. Nedávná operace, kdy byl přesunut po kolejích rychlostí dvanáct metrů za hodinu dále do vnitrozemí o sedmdesát metrů, mu má zajistit klid na další čtyři desítky let.
Maják v poušti
Fahradž je liduprázdným městečkem na cestě do pouštních dun Bafghu ve střední Persii (Íránu). Místo je zajímavé zejména díky mešitě, která je podle archeologů nejstarší islámskou stavbou v zemi, postavenou někdy v polovině sedmého století.
Nás v souvislosti s majáky přitahuje její minaret, tedy vysoká věž využívaná tradičně ke svolávání na modlitbu. Původ slova minaret se ostatně dá stopovat k jeho původnímu významu „místa, kde něco hoří.“
Minaret ve Fahradži byl k mešitě přistaven asi před čtyřmi sty lety a měl právě tento účel – sloužil totiž jako maják pro karavany na obchodní cestě mezi městy Bafgh a Yazd. Stejně jako na moři, i na poušti bylo zapotřebí mít pevné navigační body.
