Strojky času: Kuličky

Strojky času: Kuličky
Sdílej
 
Příchod jara je dáván do souvislostmi s různými jevy. Rozhodně jedním z fenoménů minulého století byla tradiční hra s kuličkami.

 

Bez snahy jakkoli srovnávat bylo v minulém století počasí až na skutečně výjimečné momenty celkem setrvalé. Poté, co paní Zima vyklidila pole, začalo vše pučet a zelenat se. Na dlouhé výpravy ale ještě počasí nebylo vhodné, a tak kluci a děvčata s oblibou vytáhli ze šuplat, případně sňali ze skob obyčejný plátěný váček s kuličkami, neklamný to důkaz, že jaro je tady.

Kuličky v Praze u Rudolfina v 50. letech minulého století • 

Byla to hlína

Nemohu zabíhat do dávné minulosti, ale ze svědectví předků svých i příbuzných kamarádů vím, že ony pověstné "hliněnky" jako by tu byly odedávna. Pytlíky bývaly důsledně plátěné a v nich bývalo většinou pětadvacet až padesát hliněných kuliček, jejichž průměr se blížil půldruhému centimetru. Vyvedeny byly v několika barvách, nejčastěji v červené a modré. Pokud vás zajímá cena, skutečně v tomto směru paměť selhává, proto doufám, že se přihlásí pamětníci a pomohou tento nedostatek úspěšně zaplnit.

Hliněnky • 

Nic to není

Nepochybuji o tom, že samotná hra měla v pravidlech jemné nuance, ostatně pokud si dobře pamatuji, ani velikost a hloubka důlku nebyla pevně stanovena, stejně jako vzdálenost od něj. To ovšem nikomu nevadilo. Vzpomínám, jak půvabně popsal hru v kuličky Josef Lada ve svých Vzpomínkách z dětství, kdy nejráznější jinoch patou vytočil v měkké zemi důlek a mohlo se hrát. Základní princip spočíval v naházení kuliček co nejblíže cílovému bodu (tedy jamce) a poté hráči zkoušeli docvrnknout kuličky do důlku.

Hokejky ne!

Jako první měl možnost cvrnkat ten, jehož kulička byla nejblíž, po jeho selhání nastupovali ostatní hráči. Pikantní samozřejmě bylo, že výhru bral ten, kdo trefil důlek poslední kuličkou. Mohli jste tedy střílet jak Vilém Tell, ale běda, když jste u posledního pokusu selhali. Také samotné cvrnkání bylo podrobeno přísnému dohledu – mohl se použít pouze ukazováček nebo palec, ale muselo se opravdu cvrnknout. Důrazný zákaz se týkal takzvaných hokejek – tedy pouze ohnutého ukazováčku a následným "dloubnutím". V tomto směru panoval striktní zákaz.

Z průběhu kuličkového turnaje • 

Skleněnky na scéně

Hliněné kuličky měly jednu velkou nevýhodu – byly snadno zničitelné. Někdy i v průběhu hry se podařilo sem tam nějakou rozšlápnout, nejčastěji ale podléhaly klasickému zubu času. Dokonce existovaly případy, kdy se je povedlo nechat venku a déšť završil dílo zkázy – v pytlíku pak zůstala jen hliněná kaše. Proto se tato "cvrnkací" zábava dočkala inovace a do hry vstoupily o něco větší skleněné kuličky, nejčastěji černé a zelené. Říkalo se jim obvykle "citróny" a existoval dokonce přesný směnný kurs. Nejlepší ale bylo vždy vyhrát je v čestném souboji.

Skleněnky • 

Jsou i ve filmu

Popularita této hry byla neoddiskutovatelná, i když lze připustit, že daleko víc ovládala venkov, mezi městskými bloky nebyla tak častá, ovšem nikoli nevídaná. A popularitě kuliček leccos vypovídá i komedie Hostinec U kamenného stolu (1948) režiséra Josefa Grusse na motivy knihy Karla Poláčka . Dva hlavní protagonisté Tomáš a Spytihněv kvůli neshodě ve hře v kuličky spolu několik let mluví pouze ve třetí osobě.

Přečtěte si také:

Strojky času: Matějská pouť

Strojky času: Matějská pouť

Strojky času: Nový seriál pro malé i velké!

Strojky času: Nový seriál pro malé i velké!

Kuličky

Kuličky

Svaly pro roboty: Origami styl ukazuje budoucnost

Svaly pro roboty: Origami styl ukazuje budoucnost