Strojky času: Jak jsme si hráli v minulém století

Strojky času: Jak jsme si hráli v minulém století
Sdílej
 
V předchozích Strojcích času jsme si připomenuli kuličky, jednu z typických her spojených nejen s jarem. Když se vydáme do minulosti, najdeme ještě mnohé další. Tradiční i zcela výjimečné.

 

Je evidentní, že přílišné srovnávání není vždy dobře přijímáno, ostatně doba, možnosti a další okolnosti jsou natolik odlišné, že to ani dost dobře nejde. Děti v minulém století nedržela doma elektronika ani přehnané obavy z bující civilizace. Po městských ulicích nejezdilo zdaleka tolik aut, takže se na nich klidně mohl hrát hokejbal či fotbal – to jedno vozidlo za hodinu hráči klidně mohli nechat projet. Bylo také více volných ploch a plácků, takže o nápady nebyla nouze.

Návod na skákání přes gumu • 

Cukr, káva, limonáda...

Tahle „běhavá“ hra byla založena na postřehu a z větší části i určité zlomyslnosti vyvolávače. Libovolný počet dětí se přesunoval od určitého místa směrem k tomu, kdo volal zády k ostatním ono magické „Cukr káva limonáda čaj rum bum“. Princip byl v tom, že mohl různě natahovat a zrychlovat onu větičku. Jakmile ji ukončil a otočil se, museli se všichni zastavit a ani se nehnout. Kdo tuto situaci neustál, musel se vrátit na výchozí čáru. Ten, kdo k vyvolávači doběhl a dotkl se ho dřív, než pronesl „Cukr káva…“, vystřídal ho na jeho postu.

Polévka se vaří

Tuto hru bychom mohli nazvat spíše táborovou, protože většinou potřebovala jednoho nestranného a nezaujatého vedoucího. Hráči si rozdali různé přezdívky z jedné oblasti, bylo lhostejné, zda šlo o zvířata, města, státy nebo jiné možnosti. Na zem se položil míč nebo nějaký jiný předmět, kterým šlo poměrně bezpečně házet, a všichni hráči ho obstoupili. A začala vyvolávací formule: „Polívka se vaří, maso na talíři, přijde na to, sežere to…“ a poté zaznělo nějaké jméno. Vybraný hráč musel skočit po míči a jakmile ho držel, zvolal STOP. A potom se pokusil zasáhnout některého ze soupeřů. Pokud ho „vybil“, zasažený si zapsal trestný bod, pokud ne, byl takto postižen házející. Většinou se při této hře hrálo na písmena – takže se třeba vybral BLBEČEK a každý trestný bod představoval jedno písmeno.

Honzo, vstávej

Další vyvolávací hrou byla další „odbíhačka“, hodně podobná výše zmíněnému Cukru, kávě, limonádě. Hráč, ke kterému se muselo doběhnout, se obrátil na některého z adeptů a zvoláním „Honzo, vstávej“ vyzval dotyčného k akci. Ten odpověděl: „Kolik je hodin?“, načež mu bylo sděleno, jak se má pohybovat. Vtip byl v tom, že nešlo o stanovení běžného počtu kroků, ale výzva zněla třeba „tři pštrosí“, „pět slepičích“ a podobně. Nešlo jen o stopáž ze zvíře ptačí, oblíbeným termínem byl pohyb „hodinky šly cestičkou“, na nějž se vyzvaný musel při chůzi otáček kolem dokola.

Jistou dávku jízlivosti mohl také vyvolávač uplatnit termínem „hodinky spadly do záchoda“, načež si dotyčný musel dřepnout a měl na jedno kolo oddech. Zdánlivě bylo nemožné se vyvolávajícímu dostat na kobylku, ale nebylo zase tak těžké například při obřích krocích umně tyto natáhnout tak, aby se jedinec dostal do těsné blízkosti. Co se totiž alespoň v naší verzi nesmělo, bylo couvání. Kdo dospěl tak blízko, aby na vyvolávače dosáhl, vyměnil si s ním místo a zábava začala od startovní čáry nanovo.

Guma

Ryze dívčí zábava, ovšem znám poměrně dost velké procento chlapců, kteří si zkusili svůj um. Pro úspěšnou realizaci byla třeba obyčejná krejčovská guma, dostatečně dlouhá – obvod nebyl přesně dán, ale dva až tři metry to chtělo. Pak nejméně dvě osoby – v nouzi šel jeden konec navléci třeba na pařez nebo nějaký špalek. A pak se určeným způsobem skákalo. Existovaly čtyři „výšky“, ve kterých byla guma umístěna – jedničky kolem kotníků, dvojky v půli lýtek, trojky v podkolení a čtyřky pod zadkem. Logicky ta poslední varianta byla hodně náročná. Pokud skákající udělala nebo výjimečně i udělal chybu, střídal se s někým, kdo gumu držel.

To ale nebylo všechno, existovaly ještě různé varianty. Guma se většinou držela na nohou mírně od sebe, takže obtížnějším prvkem byla úzká varianta jen na jedné noze. Pak se skákaly „slepky“, při nichž bylo nutné zavřít oči, „uhýbačky“, kdy musel/a skákající počítat s tím, že stojící kolegyně mohou změnit své postavení. Varianty se různě vymýšlely a guma slavila úspěch, že se neprovozovala jen venku, ale i o přestávkách ve školních třídách.

Netradiční střelnice

Na rozdíl od předchozích důvěrně známých her – tedy předpokládejme – je naše poslední vzpomínka atypická. Zažil jsem ji osobně a jen jednou, ale o to lépe si ji pamatuju. Základem této zábavy bylo klasické prkno, z něhož se jednoduchým způsobem vyřízla silueta pušky, na užší části se udělal zářez, nahoru se přibil běžný prací kolíček – a zbraň byla hotová. Střílelo se obyčejnými zavařovacími gumami a ceny byly ryze letní – na jedné zahradě se na špejle dalo ovoce a kdo „pověsil“ gumičku kolem nějakého z něj, dostal jeden kousek. Odcházeli jsme z oné zahrady s kapsami plnými jablek, špendlíků, švestek a hrušek a přitom nepráskl jediný výstřel.

Některé hry přetrvaly dodnes, možná v mírně upravené nebo inovované podobě. Rozhodně jsme nevyčerpali veškerý výčet toho, jak si naši předkové hráli, určitě ještě další varianty přineseme. Ale také se budeme těšit na vaše postřehy a vzpomínky, co jste hráli.

Přečtěte si také:

Strojky času: Donald versus Pedro

Strojky času: Donald versus Pedro

Strojky času: Kuličky

Strojky času: Kuličky

Strojky času: Matějská pouť

Strojky času: Matějská pouť

Rychlejší než smrt: Chobotnice na souši dostala kraba

Rychlejší než smrt: Chobotnice na souši dostala kraba

 

Klíčová slova:
Strojky času, hry, outdoor, historie, zábava