Slovem samuraj se v Japonsku během 8. století označovali státní úředníci, kteří se starali o chod provincií. S postupem času název přejali vážení a věrní válečníci, kteří se v v japonské společnosti objevili až v dalších stoletích. Ovládali umění války, dokázali se orientovat ve vedení armády, ale také vynikali v boji na blízko. Samurajská třída vznikla mezi 12. a 13. století a zanikla až při velkých reformách ve století devatenáctém.
Uctivý voják
Pokud bychom měli samuraje charakterizovat jedním slovem, tak by to byla oddanost. Sloužili svému pánu věrně a neváhali za něj položit život. Tato vlastnost byla ostatně i součástí kodexu Bušidó, což byl soubor pravidel, kterými se každý samuraj řídil. Dalším důležitým aspektem osobnosti každého samuraje byla čest. V boji nikdy nikoho nenapadl jako první, ani nezabil zezadu a i k nepříteli se choval s úctou.
Holí to bolí
Samurajové obvykle používali katanu, na dálku pak asymetrický luk yumi. To ale není vše. Naginata – tak se nazývá další zbraň, která v samurajových rukou ožívala se smrtícími následky. Šlo o skutečně hrozivou zbraň – zhruba dva metry dlouhá tyč, opatřená na konci ostrou čepelí. Délka zbraně umožňovala udržet si protivníka v bezpečné vzdálenosti od těla a v boji proti více protivníkům najednou částečně smazávala početní převahu. Samurajové samozřejmě vynikali i v jízdě na koni a nikdy nepoužívali štíty. Sice měli silná brnění, ale štít byl pro tak ctnostné muže výrazem slabosti.
Samurajka číslo 1
Samurajem se stávaly i ženy. Jedna z nejslavnějších samurajských bojovnice Tomoe Gozen působila na přelomu 12. a 13. století, především během Gompejské války mezi klany Taira a Minamoto. K jejím vojenským úspěchům patří podle dochovaných pramenů vedení 300 bojovníků proti přesile 6000 nepřátel anebo bezchybná střelba z luku. Dokonce byla tak skvělou šermířkou, že „měla cenu tisícovky bojovníků, na koni či pěšmo by se utkala s bohy i démony.“
Čtenář i bojovník
Kromě skutečně pokročilých znalostí mnoha způsobů, jak někoho připravit o život, byli samurajové i vzdělaní. Intelekt tříbili četbou literatury nebo skládáním básní, případně sepisováním vlastních knih o válečném umění, jako je například Kniha pěti kruhů od Miyamoto Musašiho ze 17. století. Zahálka nebo nuda byla v životě samuraje nepřípustná, zdokonalovali se celý život.
Katana jako břitva
Samurajové se stali natolik ikonickými válečníky, že okolo nich koluje spousta mýtů. Pojďme se podívat na ty nejznámější a odhalit, jestli jsou pravdivé nebo ne. Katana byla ve správných rukou skutečně nebezpečná zbraň, ale navzdory tomu, co ukazují americké filmy, se nikdy nebrousila „do žiletky.“ Takhle vybroušené ostří by se při úderech vylamovalo, vznikaly by na něm zuby a velice brzy by se stalo nepoužitelným. Což je něco, co uprostřed bitevní vřavy skutečně zažít nechcete.
Je v pořádku zemřít
Samostatnou kapitolou je hara-kiri, tedy rituální sebevražda po profesním selhání. Ve skutečnosti se nazývala seppuka. Výraz hara-kiri je velice vulgární a opravdový samuraj by ho nikdy nepoužil. Tento rituální způsob, jak odejít ze světa musel být každopádně pro dotyčného velice psychicky náročný a bolestivý. Samuraj nemusel nutně zemřít v boji nebo seppukou. Přirozená smrt věkem byla také akceptovatelná.
Nindža chybí!
Největším protivníkem samuraje nebyl nindža (o těch jsme již psali). Ve skutečnosti se toto příliš často nestávalo. Ninjové byli mistři v umění uniknout, takže obecně byl přímý boj s nindžou extrémně vzácný.
Chycení čepele
Populární zachycení protivníkovy katany mezi dlaně jakýmsi tlesknutím je sice efektní na pohled, ale opět je to výsada spíše akčněji pojatých filmů. Nedá se zcela říct, že by podobné techniky neexistovaly, ale použít něco takového v boji proti kataně by bylo extrémně riskantní, obtížně proveditelné a pravděpodobně by to skončilo spíše epickým nezdarem. Samurajové nebojovali jen zbraněmi opatřenými ostřím. Kanabo byl těžký palcát, opatřený kovovými cvočky. Tato zbraň drtila kosti i přes brnění a dokázala zlomit protivníkův meč.
