Časová schránka ABC, která byla téměř čtvrt století zakopána v Zoo Praha, obsahovala i jeden CD-ROM. Kupodivu i po tak dlouhé době fungoval, a tak jsme si s napětím mohli začít prohlížet jeho obsah. Nalezli jsme na něm 330 fotografií. Všechny vznikly na přelomu milénia v naší zoologické zahradě. A protože v ní stále pracuje řada pamětníků té doby, požádali jsme je, aby nad jednou či dvěma snímky, které si vyberou, zkusili zavzpomínat.
21 let v Zoo Praha
Chovatelka Denisa Zběhlíková vzpomíná na vydru Sanny
Vydří samička jménem Sanny se u nás dožila úctyhodných 21 let. Začátky s ní ale nebyly jednoduché. Když k nám v roce 1997 přišla, byla velmi kousavá. Pravidelně jsem chodila domů s modřinami i drobnými kousanci na lýtkách. Museli jsme si proto u sedláře nechat na míru zhotovit kožené návleky, abychom s ní mohli dále pracovat. Odložit jsme je mohli až zhruba po roce. Stále je ale mám, a kdykoliv se na ně podívám, vzpomenu si na tuto výjimečnou vydru.
Příběh o obnově a povodních
Kurátor plazů Petr Velenský o Pavilonu velkých želv
Po zbourání starého pavilonu šelem, jehož součástí bylo od konce 30. let minulého století i terárium, byla koncepce chovu a vystavování plazů a obojživelníků v Zoo Praha poněkud nejistá. Pavilon velkých želv byla první stavba, určená pro konkrétní jednu skupinu plazů a v průběhu času posloužila jako úspěšný vzor pro podobně orientované pavilony Čambal a Velemlokárium.
O vznik pavilonu se buldočím úsilím zasloužila tehdejší kurátorka plazů, šelem a primátů Simona Brantlová. Pavilon byl dvakrát zaplaven povodní. Z každé povodně vyšel vylepšen a chovatelsky či expozičně posílen.
Napínavé momenty z pražské zoo
Chovatelka Nataša Velenská vypráví o útěku krokodýla
Majitelem tohoto krokodýla nilského byl kolega Honza Masopust, který jej zoo propůjčil k vystavování po jednu až dvě sezony. Přes zimu měl krokodýl útočiště na karanténě a v teplém ročním období jej návštěvníci mohli obdivovat, jak si užívá sluneční lázně v poměrně mělkém bazénku, který se nacházel vedle dnešního pavilonu Afrika zblízka. Po něm pak na čas bazének zdědili plameňáci.
Jednoho dne zrána se však ukázalo, že krokodýl z bazénku zmizel. Celá zahrada byla v tu ránu na nohou a hledala téměř třímetrového predátora s tlamou plnou ostrých zubů. Krokodýl jako by hrál se zaměstnanci hru na schovávanou – a vyhrával.
Až Petra Šulce, tehdejšího vedoucího karantény, napadlo zeptat se na vrátnici, zda-li o uprchlíkovi něco nevědí. Noční vrátný se prý rozdurdil: „Samozřejmě, že ano, mně přeci nic neunikne,“ – a hned ukázal na zápis v knize příchodů a odchodů: 1.45 jeden krokodýl odchází směrem k Trojskému zámku. A tam skutečně v příkopu u silnice cestovatele objevili.
Jak se slonice dokrmovala do kondice
Chovatel Zbyněk Šíša přemítá nad snímkem Sábi
Tato fotografie slona afrického zobrazuje slonici Sábi, která k nám jako malé slůně přišla 6. srpna 1971 ze Zoo Dvůr Králové nad Labem. Pocházela z odchytu v Krügerově národním parku a do České republiky se dostala z jedním z transportů Zdeňka Vágnera. V době příchodu do Prahy měla odhadem 200 kg a v bedrech měřila 120 cm. Vzpomínám si, jak tehdejší veterinář Stehlík prohlásil, že je hubená a bude práce ji dostat do kondice.
My jsme ovšem s kolegou měli osvědčenou metodu dokrmování slůňat, o které milý veterinář nevěděl. Proto jsme se s ním vsadili o láhev vína, že ji brzo dostaneme do kondice. Objednali jsme u krmiváře pytel sušeného mléka Biosan a slůně zdárně prospívalo, protože kromě tohoto mléka a dalších položek jsme mu podávali ještě rýžovou kaši. To mléko a kaše slůňatům náramně chutnaly, a tak jsme nakonec sázku vyhráli a těšili se, jak nám spořivý doktor Stehlík dodá tu lahev – a dodal.
Zábavný i napínavý zážitek
Kurátor savců Pavel Brandl na útěku před goralem
Naši goralové dlouhoocasí pocházeli přímo z Dálného východu a mnoho let byli umístěni v zázemí. Nedlouho po mém příchodu do zoo jsme je však přestěhovali do expozice na skálu, kde jsou nyní kozorožci. S Jardou Šimkem jsem se jednou domluvil, že mi goraly nafotí. Pustil jsem se s ním do výběhu a jako sebevědomý greenhorn jsem nevzal v úvahu, že jsou goralí kozli v říji. Žádné zvíře mne do té doby (a vlastně ani potom) nevyhnalo z expozice takovým tempem jako rozzuřený goral.
Kolega Zdeněk Vágner, který byl jejich chovatelem, se na návštěvnické cestě mohl potrhat smíchy, když jsme s Jardou prchali skálou po vrstevnici, chvatně rozebírali plot a bránili se násadou od koštěte, kterou nám záhy „gorálek“ zlomil. I návštěvníci si to divadlo nesmírně užívali. Dopadlo to naštěstí dobře, jen je škoda, že jsme tou dobou již neměli samici a novou se nám nepodařilo získat.
