Mám strach z nemocí a že se mi něco stane mimo domov

Mám strach z nemocí

Ahoj Mourrisone, už jsem na střední škole, na intru. Všechno se zdálo v pořádku, ale asi před 6 měsíci (cca před Vánocemi) jsem začal trpět strachem z nevolnosti, tedy ze zvracení. Vždycky před tím, než jsem měl odjet na intr, tak mi bylo zle, ale nikdy jsem nezvracel. Nejhůře to bylo po prázdninách Vánočních, kdy jsem byl 2 týdny doma, ale potom jsem už musel jet, protože jsem měl už větší zameškanost. Poté to trochu utichlo a snažil jsem se žít dál. Bohužel v květnu se to zase vrátilo, ale bylo to menší utrpení než v lednu a bylo to jen na týden. Jenže teďka k červnu jsem začal mít strach už nejen z nevolnosti, ale už snad ze všech nemocí atd. Je mi nepříjemné, když mi něco je mimo domov. Nikdy jsem na tohle nemyslel, až do téhle doby. Naposledy jsem přijel domů, protože jsem onemocněl na intru a teď mám strach, ať to nepřijde znovu. Zítra mám jet na intr přespat, ve čtvrtek si vzít vysvědčení a jet domů na prázdniny. Ale ten strach bude, a pokud to nedám, tak celý prázdniny budu mít v hlavě to, že jsem tam nejel a že to nastane i na začátku září. Už jsem byl s tím i u psychologa, řekl mi, co se mi děje a jak na to, ale zatím nic. Cítím, že jsem strašně citlivej, že nic neumím, nic ze mně s takovou nebude. Mám proti tomu bojovat, ale jet na intr s tím, že ti není dobře, mi moc nesedí. Nějaké řešení či rady? Děkuju Kuba

Odpověď

Ahoj Kubo, děkuji ti za upřímný dopis. Rozumím ti a jsem rád, že jsi svůj problém začal řešit s psychologem. Nevím, kolikrát jsi ho navštívil, ale myslím si, že by to chtělo pravidelnou alespoň krátkodobou terapii. Konec konců teď o prázdninách bys na ni mohl mít víc času. Nemusíš mít z ní strach ani obavy. Psycholog jen šetrnými a správně mířenými otázkami zjistí, kdy, proč a hlavně odkud tvůj strach z nevolnosti a nemocí pramení. Může to být klidně z minulosti, z nějaké třeba i nedůležité události, kterou si tvůj mozek vyhodnotil jinak. Spoustu nemocí u nás spouští psychosomatika – to je vzájemné působení těla a duše (spousta, ne-li většina onemocnění pochází z emočního stresu). Držím ti moc palce. Mourrison

Mám neskutečný strach z krve

Bojím se, až umřu

Sdílej

9. července 2022

Rodiče mě nutí lhát, co mám dělat?

Ahoj Mourrisone, chtěl bych se tě zeptat na takovou tajnou věc. Máma a táta říkaj, že nemáme žádný peníze a že děda je bohatej. Vždycky, když něco chci, tak mi říkaj, ať zavolám dědovi, ale že nesmím říct, že to říkali oni. Děda jim někdy peníze dá a někdy nedá a já nevím proč. Mám dědu rád a nechci mu lhát, ale když tu věc fakt chci, tak mu lžu. Pak mě to to trápí. Co mám dělat?

Chci pracovat v zahradnictví, ale nechci zklamat rodiče

Ahoj Mourrisone, máma a táta mají vysokou školu a strašně by si přáli, abych ji taky vystudovala. Jenže mně se nechce učit, navíc mám hrozně ráda kytičky a chtěla bych pracovat někde v zahradnictví. Vždycky když jdu ze školy, tak se zastavím v jednom u našeho baráku a je mi tam dobře. Co mám dělat, když nechci naše zklamat? Gábina

Mohu si vydělávat prodejem svých výrobků?

Ahoj Mourrisone, chtěla bych se na něco zeptat. Chtěla bych si vydělat na dárky na vánoce, a tak jsem začala dělat takové malé andělíčky z korálků. Myslíš, že bych je mohla prodávat? Ptám se proto, že tady píšeš, že brigády jsou u nás povolený od 15, a mě je teprve 14. Díky, Fanynka

Na chvíli jsme se rozešli a já to nezvládla

Ahoj Mourrisone, Mám takového kamaráda, budeme mu říkat Lukáš. Lukáš je hrozně vřelý člověk, a můj nejlepší kamarád. Abych zkrátila příběh, asi před rokem a půl jsme se nějak víc začali bavit, a asi před 10 měsíci mi řekl, že mě miluje (předpokládala jsem, že platonicky) a od té doby to často říkal. Já jsem nechtěla nějak spěchat a nejdřív jsem si to chtěla promyslet. Ale on mě tak často objímal, byl ke mně tak milý, že bylo nemožný se nezamilovat. Tak jsem mu to řekla taky. Chvíli to bylo fakt super. Ale potom jsem si začala všímat, že je ovlivněn spolužáky, a dělá si srandu z jiných a děla absolutně neakceptovatelný „vtipy". Vždycky jsem mu to řekla, on se omluvil a pak zase. Jednou to ale opravdu přehnal a tak jsem mu napsala. A tentokrát mi fakt neslušně napsal, ať se do toho nepletu a že jsem... Hodně mě to zamrzelo a hodně jsem brečela, a litovala jsem, že jsem se kdy zamilovala do takového idiota. Ale nebavit se s ním mi fakt nedělalo dobře, nemohla jsem spát ani jíst, smát se, a obecně jsem byla úplně bez energie. Chyběl mi. A dneska už jsem byla úplně na pokraji sil, a řekla jsem si, kašlu na to, a o přestávce jsem za ním šla a řekla jsem mu, že mi chybí. On mě objal, řekl mi, že mě miluje a wow všechno bylo vyřešeno. Ale mně to přijde šíleně nedořešený, a mám pocit, že jsem to úplně pokazila. Mám pocit, že mě doopravdy nemiluje, že to jen tak říkal, protože celou dobu co jsme se nebavili, to vypadalo jako by mu to bylo úplně jedno. Mrzí mě ta situace, a myslím si, že jsem to vyřešila špatně, ale zároveň to bez něho vůbec nedávám. Omlouvám se za dlouhý vzkaz. Maruška, 14 let

Archív