Nesmrtelný ďábel: Vědci přečetli tasmánského čertíka

Nesmrtelný ďábel: Vědci přečetli tasmánského čertíka
Sdílej
 
Ďábel může být docela roztomilý. Samozřejmě jen v případě, že mluvíme o tom tasmánském - dravém vačnatci, kterého znáte z animáku Taz-mánie.

Vakovlk, největší dravý vačnatec, byl vyhuben už v první polovině minulého století. Prvenství a titul největšího dravého vačnatce tak po něm zdědil ďábel medvědovitý (Sarcophilus harisii). Dnes mu však hrozí podobný osud. Jen příčina je jiná – zatímco vakovlka vyhubili lidé, ďábly ničí smrtelná nemoc.

Rakovina tváře

V roce 1996 se poprvé objevila mezi ďábly nemoc, kterou vědci nazvali infekční rakovina tváře. Jde o zhoubný nádor, který se zvířeti rozrůstá kolem očí a tlamy a který nebohému zvířeti nakonec znemožní přijímat potravu, takže umírá hladem. Brzy se ukázalo, že nejde jen o několik nemocných jedinců, rakovina se začala rychle šířit a během pár let vyhubila v některých oblastech až 90% zvířat. Pokud by se nemoc dál šířila touto rychlostí, ďáblové do 25 let vyhynou zcela.

Nesmrtelný ďábel? 20 let boje se zhoubnou nemocí

Nesmrtelný ďábel? 20 let boje se zhoubnou nemocí

Nemoc z pokousání

Divoké rvačky a souboje spojené se vzájemným kousáním do hlavy a čenichu jsou nedílnou součástí svatebních rituálů a společenského života ďáblů medvědovitých. Jak se ale ukázalo, jsou pro jejich populaci fatální. Rakovina tváře je totiž infekční a z jednoho zvířete na druhé se přenáší právě kousnutím. Nakažené zvíře nemá šanci, nemoc vždy končí jeho smrtí. Než však zemře, stačí většinou ještě pokousat (a tudíž nakazit) řadu dalších jedinců. Přenosná rakovina je přitom velmi vzácná, ta, kterou trpí ďáblové, je jen jedna ze dvou známých druhů (ta druhá se vzácně vyskytuje u psů, zatímco u lidí žádný podobný typ rakoviny neznáme).

Návrat ďáblů: První mláďata po 3000 letech!

Návrat ďáblů: První mláďata po 3000 letech!

Není léku

Od okamžiku, kdy se nemoc objevila, se vědci snaží najít řešení, jak tyto dravé vačnatce zachránit. Úkol je to obtížný, na rakovinu neexistuje lék – ani u lidí, ani u zvířat. Prvním pokusem proto byla snaha izolovat nemocná zvířata od zdravých a zabránit tak jejímu šíření. Způsob, kdy se zvířata odchytí a po vyšetření se zdraví jedinci vypustí zpět do přírody, zatímco ti nemocní se bezbolestně usmrtí (když je nemoc stoprocentně smrtelná, je to jediné řešení), se osvědčil u mnoha jiných divokých zvířat. Ale u ďáblů ne. Odchytit by se totiž musela většina volně žijících jedinců.

Nová naděje

Kromě toho, že v přírodě nelze odchytit všechna nakažená zvířata, ani u těch chycených nebylo vždy možné spolehlivě určit, které je zdravé a které je přenašečem nemoci. Zdálo se, že ďáblům ve volné přírodě není pomoci. Nyní jim ale svitla naděje, protože vědcům se podařilo přečíst genetický kód nemoci. S jeho pomocí mohou nejen přesně oddělit zdravá zvířata od nemocných, ale možná se jim i podaří najít účinnou vakcínu, která by rakovinu přemohla.

Do Tasmánie za ďábly

Do Tasmánie za ďábly

Ďáblové v zoo: Roztomilí čerti z australské Tasmánie

Ďáblové v zoo: Roztomilí čerti z australské Tasmánie

Nejpodivnější zvíře světa: Ptakopysk nemá rád teplo

Nejpodivnější zvíře světa: Ptakopysk nemá rád teplo

Příběhy vyhynulých zvířat: Vakovlk tasmánský

Příběhy vyhynulých zvířat: Vakovlk tasmánský

Klíčová slova:
vakovlk, tasmansky, cert, ohrozeni
 

Články odjinud