Dějiny psané kopytem: Kde se vzal kůň?

Dějiny psané kopytem: Kde se vzal kůň?
Sdílej
 
Přestože kůň zdomácněl před více než šesti tisíci lety, stále si uchovává některá tajemství. Jedno z nich ale nyní vědci odhalili.

 

Kůň byl zpočátku lovnou zvěří a i poté, co si ho člověk ochočil, sloužil především jako živá konzerva. Teprve později se lidé naučili využívat jeho sílu a rychlost. V mnoha zemích si kůň dosud udržel svou důležitou roli dopravního prostředku či pracovní síly, ale své uplatnění našel i v moderním světě – lidé chovají koně jako domácího mazlíčka, k rekreaci, zábavě či sportu.

Pravěká záhada

Předkem domácího koně byl divoký kůň tarpan, který na konci 19. století vyhynul. Lidé ho ochočili a zdomácněli před 6000 lety, otázkou však zůstávalo, kde. Podle archeologických nálezů bylo zřejmé, že se tak stalo ve stepích východní Evropy, které se táhnou od Ukrajiny přes jihozápadní Rusko až do Kazachstánu. Jenže genetická rozmanitost domácích koní nasvědčovala tomu, že tzv. domestikačních center bylo několik – že koně zdomácněli na několika místech současně.

Mohou za to klisny

A právě tuto záhadu se nyní podařilo vyřešit vědcům z Cambridgeské univerzity. Sebrali genetické vzorky koní ze 12 různých oblastí Eurasie a vytvořili počítačový model toho, jak a kde mohli koně zdomácnět a šířit se do dalších oblastí. Jejich studie jednoznačně potvrdila, že domestikační centrum bylo opravdu jediné – stepi východní Evropy. Ale jak se domácí koně šířili na nová místa, přidávaly se k jejich stádům divoké klisny. A protože vědci dosud zkoumali jen informace děděné z matky na dcery, jsou právě tyto divoké klisny zdrojem oné genetické rozmanitosti, která vědce tolik mátla.

 

Domácí vs. divocí

Na vzhled a velikost koní měla vliv už samotná domestikace. Prvním znakem zdomácnění bývá změna barvy, domácí koně mohou mít barvy od bílé přes plavou, červenou či hnědou až po šedou a černou, nechybějí ani kombinace těchto barev. Mají také jemnější srst a prodloužila se jim hříva a žíně – tento znak se nemění ani v případě zpětného křížení ve snaze vyšlechtit původního tarpana. Změnila se i povaha koní – z divokého nebezpečného zvířete se zdomácněním stalo zvíře přátelské a důvěřivé.

Proměny koní

Další vývoj a proměny koní ovlivnilo prostředí, způsob chovu a účel, pro který je lidé chovali. Kočovné národy z asijských a severoafrických stepí a pouští daly světu rychlé jezdecké koně menšího vzrůstu – jejich potomky jsou dnes arabští a angličtí plnokrevníci. Středověk přinesl potřebu mohutných válečných koní, kteří by unesli rytíře ve zbroji. Tito těžcí koně nevynikali rychlostí, za to byli silní a vytrvalí. Své uplatnění proto našli i v zemědělství a v dopravě. Požadavek, aby tažní koně byli i rychlí, pak vedl ke vzniku lehčích kočárových plemen a právě do této skupiny patří i nejslavnější a vlastně i jediný původní český kůň – kůň starokladrubský.

 

 

Koně převalského ze ZOO Praha cválají v Mongolsku

Koně převalského ze ZOO Praha cválají v Mongolsku

 

Objevitelé a dobyvatelé

Osedlání či zapřažení koně umožnilo lidem rychle překonávat velké vzdálenosti a s celými rodinami a vybavením domácností osídlovat nové oblasti. Obchodní karavany využívaly koní k přepravě zboží a zároveň zprostředkovávaly kontakty mezi vzdálenými kulturami – koně se tak zasloužily o jejich vzájemné prolínání. Obrovskou roli sehráli koně při objevování a dobývání Ameriky. Indiáni se zpočátku koní báli, ale když později uprchlí nebo vypuštění koně v severoamerických prériích zdivočeli, prérijní Indiáni se rychle naučili tyto koně (mustangy) lovit, krotit a stali se z nich vynikající jezdci, kteří díky nim i lépe vzdorovali bílým kolonizátorům.

Koně ve válkách

Jedno z prvních a nejčastějších využití koní bylo v boji. Poprvé se tak stalo pravděpodobně již před 5 tisíci lety, první sumerské malby zobrazující koně zapřažené do válečných vozů pocházejí z roku 2500 před naším letopočtem. Význam koní ve válkách postupně narůstal, vznikaly specializované útvary: Jezdectvo (kavalerie), které využívalo lehčí rychlejší koně, těžcí tažní koně přepravovali válečné vozy, vojenskou výzbroj a později i palné zbraně, jako byly např. houfnice. Teprve nejmodernější doba zprostila koně vojenské služby, přestože se k některým specializovaným úkolům využívali ještě ve II. světové válce.   

Zkoušky výkonnosti

Už dávní pastevci a kočovníci na svých konících závodili, ve starověkém Římě se pořádaly vozatajské závody, středověk proslul rytířskými turnaji. Svou popularitu si jezdecké sporty udržely dodnes. Přesto nejde jen o sport. Od samého počátku to byla především jakási výkonnostní zkouška. Nejrychlejší, nejsilnější a nejvytrvalejší koně byli vybíráni do dalšího chovu – čím větší úspěchy v soutěžích, tím cennější bylo jejich potomstvo. I dnes jsou dostihy prověrkou kvality koně a jeho cena se odvíjí od počtu vítězství v soutěžích. Vozatajské závody či středověké rytířské turnaje byly současně i tréninkem a přípravou koně a vozataje či jezdce k boji. Základem vysoké jezdecké školy se zase stal nácvik složitých figur, které byly nutné pro boj zblízka.

 

Strakatí vs. jednobarevní: Barvu koní určovala móda

Strakatí vs. jednobarevní: Barvu koní určovala móda

Černobílý repelent: Proč jsou zebry pruhované

Černobílý repelent: Proč jsou zebry pruhované

Kůzlatka, otevřete vrátka: Hyperaktivní kung-fu koza

Kůzlatka, otevřete vrátka: Hyperaktivní kung-fu koza

Příběhy vyhynulých zvířat: Zebra kvaga

Příběhy vyhynulých zvířat: Zebra kvaga

Klíčová slova:
kun
 

Články odjinud