Říct o někom, že vzal do zaječích, není zrovna pochvala. Pokud ovšem není zajíc. Pro něj je to jediná možnost, jak se bránit nepříteli. K rychlému běhu jsou proto zajíci skvěle vybaveni.
Mají zadní nohy delší než přední, což jim umožňuje mohutný odraz, dlouhá chodidla se silnými drápy a hrubou tuhou srstí na spodní straně fungují jako tretry. Zajíci tak mohou běžet rychlostí přes 70 km za hodinu a v této rychlosti navíc i prudce kličkovat.
Zdravého dospělého zajíce tak dohoní jen málokterá šelma.
Nehlodavci s hlodáky
V minulém století řadili vědci zajíce mezi hlodavce. Pak ale zjistili, že se zajíci minimálně od třetihor vyvíjeli jako samostatná skupina a našli i řadu odlišných znaků. Vyčlenili je proto do samostatného řádu zajícovců (Lagomorpha). Nejnápadnější znakem, jímž se od hlodavců liší, jsou právě zuby.
Zajíci mají také hlodáky (pozměněné řezáky), ale ty jsou celé pokryté sklovinou (hlodavci ji mají jen na přední straně) a za předním párem se ukrývá ještě menší druhý pár. Jinak vypadají i stoličky, které podobně jako hlodáky neustále dorůstají. Do stejného řádu patří kromě vlastních zajíců (Leporidae) ještě menší, hlodavcům podobnější pišťuchy (Ochotonidae).
Zajíci jsou všude
Na světě žije přibližně 60 druhů zajíců a králíků. Kromě Antarktidy dnes obývají prakticky celý svět, přestože na některých místech (Austrálie, Nový Zéland) nejsou zajíci původní. Jsou přizpůsobeni životu v nejrůznějších podmínkách, od nížin po velehory, od lesů po pouště, od tropů po polární oblasti. Některé druhy zajíců jsou široce rozšířené, mnohé jsou naopak endemické, žijí na velmi malém území, třeba jen v jediném pohoří.
Seznamte se s ušatými rekordmany z celého světa:
Nejběžnější jihoamerický
Mezi nejrozšířenější druhy Střední až Jižní Ameriky patří králík lesní (Sylvilagus brasiliensis). Původně lesní druh dnes žije i na plantážích a nevyhýbá se ani sadům a zahradám.
Nejběžnější africký
Téměř celou Afriku s výjimkou pouští a tropických pralesů obývá zajíc africký (Lepus capensis). Vzhledem i způsobem života se podobá našemu zajíci polnímu, jen uši má o něco delší.
Nejběžnější indický
Celý indický subkontinent až po podhůří Himálají obývá zajíc indický (Lepus nigricollis). Jméno nigricollis, tj. černokrký, dostal podle nápadné uhlově černé skvrny na šíji.
Nejmenší zajíc
Jako přerostlé morče je velký nejmenší zástupce zajícovců, králík západoamerický (Brachylagus idahoensis). Obývá hustě zarostlé křovinaté pláně amerického západu a je to jeden ze dvou severoamerických druhů králíků, který si vyhrabává vlastní noru.
Největší zajíc
Zajíc polní (Lepus europaeus) je náš jediný původní druh zajíců (králík pochází z jihozápadní Evropy). Dává přednost otevřené krajině, u nás především polním kulturám. S váhou až 5 kg a délkou přes 70 cm je největším zástupcem celé čeledi.
Nejrozšířenější zajíc
Zajíc bělák (Lepus timidus) žije v tundře a tajze celé severní Evropy a Asie i v mnoha jižněji položených horách (např. v Alpách). V létě je hnědošedý, zimní srst je bílá. V severoamerické tundře ho zastupuje blízce příbuzný zajíc polární (Lepus arcticus).
Běžec na sněžnicích
Severoamerický zajíc měnivý (Lepus americanus) by se dal nazvat zajícem na sněžnicích. Má široká chodidla s dlouhou srstí, takže se neboří do sněhu. Obývá severské jehličnaté lesy a podobně jako další severští zajíci na zimu přebarvuje na bílou.
Nejvzácnější zajíc
Jihoafrický králík říční (Bunolagus monticularis) s nápadným černým proužkem na tlamě patří k nejvzácnějším savcům světa – žije jen v omezené oblasti pouště Karoo v Jihoafrické republice a pravděpodobně zbývá posledních asi 400 jedinců.
Nejtajemnější zajíc
Králík krátkouchý (Nesolagus netscheri) má nezvykle krátké uši a pruhované zbarvení. Je to endemit z pohoří Barisan na Sumatře, kde vystupuje až do výšek 1600 m. Vzhledem k jeho noční aktivitě a životu v horském pralese se o něm téměř nic neví, v roce 2000 byl spatřen poprvé po třiceti letech, od té doby ho pouze čtyřikrát zachytily fotopasti, naposledy v roce 2011.
Vysokohorský endemit
Králík lávový (Romerolagus diazi) je druhým nejmenším králíkem na světě. Žije v borových lesích na svazích Popokatepetlu a přilehlých sopek v centrálním Mexiku ve výškách od 2800 do 4250 m. Přestože se jeho počty od konce minulého století zvýšily, stále patří mezi kriticky ohrožené druhy.
Nejlepší plavec
Králík vodní (Sylvilagus aquaticus) z jihovýchodních oblastí USA si svoje jméno zaslouží. Výborně plave a živí se hlavně vodními a mokřadními rostlinami. Ve vodě často hledá i úkryt před nepřáteli – celý se ponoří a nad hladinu nechá vyčnívat jen nozdry. Podobně žije i jeho blízký příbuzný, králík bažinný (Sylvilagus palustris) z floridských mokřadů.
Pouštní pojídač kaktusů
Králík pouštní (Sylvilagus audubonii) se vzhledem i způsobem života podobá králíku divokému, má však delší uši. Obývá pouště a polopouště severozápadní Ameriky a severního Mexika. Živí se tím, co pouště nabízejí, často i kaktusy.
Nejušatější zajíc
V poušti Sonora v severozápadním Mexiku a Arizoně žije zajíc ušatý (Lepus alleni). Jeho tenké uši, které mu daly české jméno a pomáhají mu regulovat tělesnou teplotu, mohou být přes 20 cm dlouhé. Zajíci ušatému se velmi podobá o něco menší, ale mnohem rozšířenější zajíc tmavoocasý (Lepus californicus).
