Vloni jsme ve středočeských Milovicích uvítali první divoké koně. Letos jsme tam vyrazili znovu. Za pouhý rok se v bývalém vojenském újezdu mnohé změnilo. Kromě pastviny u Milovic, kterou obývá patnáct koní, vznikla další v Travinách nedaleko Benátek nad Jizerou, kde žije druhé patnáctihlavé stádo. Jenže koně už v ohradách nejsou sami, mají rohaté spolubydlící. A všichni se začali úspěšně množit.
Úroda hříbat v Milovicích
Zaparkovali jsme u brány do ohrady, kde už nás očekával ředitel společnosti Česká krajina pan Dalibor Dostál. Koně si malou ohradu u brány oblíbili a pravidelně se v ní zdržují. Stačilo projít se podél plotu, abychom mohli zblízka obdivovat nohatá dovádějící hříbata. Je jich tu dvanáct a další dvě se narodila ve druhém stádu.
Nedotknutelní plyšáci
Od plotu ale pořád vidíme jen koně. Teprve když nám pan Dostál otevře ohradu a projdeme kolem nich, objevují se v křovinách pratuři, za kterými jsme dnes přijeli. Malá béžová telátka vypadají jako plyšové hračky, přímo k pomazlení. Přesto se od nich opatrně držíme dál. Poblíž se popásají jejich rodiče a ti už moc „plyšoví“ nejsou. Spíš naopak. Táta je mohutný černý býk s impozantními rohy. Mámy jsou menší a světlejší, ale jejich ostré rohy vypadají stejně nebezpečně.
Ukryté geny v Čechách
Velcí kopytníci - divocí koně, pratuři nebo zubři - jsou příslušníky takzvané megafauny. V evropské přírodě během posledních 500 let vyhynuli (až na několik přeživších zubrů). Geny praturů a divokých koní však ve větší či menší míře nesou současná domácí plemena. A právě díky tomu se dnes tato zvířata pasou v Milovicích.
Megafauna v kravíně
Pratuři jsou předky všech evropských plemen skotu. Přírodovědci se už v minulém století snažili zpětným křížením získat zvíře, které by mělo co nejvíc původních pratuřích genů, ale pořád to nebylo ono. Nakonec se to podařilo nizozemské nadaci Taurus Foundation (začala se šlechtěním v roce 2008), která poskytla i pratury do Milovic. Jasně že to pořád ještě nejsou skuteční pratuři, geneticky se jim však velmi blíží a vzhled je prakticky shodný. Snad až na velikost – skuteční pratuři byli ještě mohutnější než zvířata před námi.
Hrdý otec
Pratuří býk se znuděně drbal o nízký stromek a nás si zdánlivě nevšímal. Určitě nás ale nenápadně po očku sledoval a střežil své potomstvo. V době naší návštěvy už byl hrdým otcem čtyř telátek, z toho jedněch dvojčat, což je u skotu vzácnost. A hned třetí den po naší návštěvě mohl být ještě pyšnější – na svět přišel další, již pátý pratuříček.
Tele z Travin
Když jsme se dost naobdivovali chundelatých telátek, skupinku praturů jsme opustili. Byl čas navštívit druhou pastvinu, kde koním dělají společnost zubři. Ti v přírodě nevyhynuli úplně, ale chyběl jim k tomu jen malý kousek a dnes přežívají hlavně v zoo. Se zubry, kterým se pouhý den před naší návštěvou narodilo první tele, máme veliké štěstí. V rozsáhlém, částečně zalesněném výběhu jsme je spatřili a mohli vyfotografovat, což prý vůbec nebylo jisté.
Táta ochranitel
Všech osm zubrů si k odpočinku vybralo lesík hned za plotem výběhu. Leželi nám téměř na dosah ruky a někde mezi nimi se skrýval jejich první potomek. Býk po chvilce vstal, aby si nás lépe prohlédl, pak se přesunul o kousek vedle a znovu ulehl. Vzápětí jsme spatřili důvod: Za ním se za padlým kmenem skrývalo tele. Táta si zkrátka lehl mezi něj a nás, aby ho lépe ochránil.
Chabá překážka
Když se nám zubří býk předvedl v plné kráse, byli jsme rádi, že nás před ním chrání plot. I když – kdyby chtěl, tak prý ten dvoumetrový drátěný plot bez problémů přeskočí nebo pokácí… Ale naštěstí nic z toho neudělal. Jinak byste teď asi žádnou reportáž nečetli.
Nebezpečné krávy
Původně byli pratuři rozšířeni po celé Evropě a na Blízkém východě. Až 2 metry vysocí, tunu vážící a velmi útoční tuři byli oblíbenou lovnou zvěří pravěkých lovců i středověkých šlechticů. Intenzivní lov spolu s mizením pralesů byl příčinou jejich vyhynutí. Poslední pratur uhynul v roce 1627 v polské rezervaci.
Kde se vzali vyhynulí kopytníci
Divocí koně
Na několika místech na světě dodnes žijí plemena koní, která se od svých divokých předků téměř neliší. Jedním z nejstarších je exmoorský pony, který se díky ostrovní izolaci nikdy nekřížil s jinými koňmi. V jihozápadní Anglii žil už 400 let př. n. l. Dnes se kromě exmoorských blat prohání i na milovických pastvinách.
Pratur
Nizozemští vědci využili při zpětném šlechtění pratura čtyři prastará primitivní plemena z odlehlých oblastí Evropy, která se po celá staletí nekřížila s jiným skotem.
- Andaluské (Španělsko) plemeno pajuna je přizpůsobené tvrdým horským podmínkám a zbarvením se od praturů prakticky neliší.
- Plemeno limia ze severošpanělské Galicie se praturům podobá nejen zbarvením, ale i velikostí, býci váží téměř 900 kg.
- Velikosti praturů dosahuje plemeno sayaguesa ze španělské Zamory – býci váží až 1100 kg. Jako pratuři jsou černí se světlým úhořím pruhem a „moučným“ mulcem
- Původ mohutného šedého plemena maremmana z pohoří Maremma ve střední Itálii sahá až Etruskům (760–300 let př. n. l.), ti ho využívali k tahu a nošení břemen.
- Skotský náhorní skot je prastaré plemeno, první zmínky o něm pocházejí z 6. století. Nevadí mu ani drsné podmínky skotské vysočiny, kde zůstává na pastvinách i v zimě.
