Kyselina mravenčí je nejjednodušší organická kyselina – její molekulu tvoří jeden atom uhlíku a po dvou atomech kyslíku a vodíku. Mravenčí se jí říká proto, že je součástí jedu mravenců, kteří si ji vyrábějí ve speciálních žlázách umístěných na zadečku. Setkal se s ní však i každý, koho někdy štípla včela nebo požahala kopřiva.
Pro mravence je kyselina mravenčí něco jako švýcarský nůž – víceúčelový prostředek, který používají jako zbraň k odpuzování ptáků a nepřátelského hmyzu. Slouží jim také jako dezinfekce vlastních snůšek vajíček, která by v horkém a vlhkém klimatu vnitřku mraveniště snadno mohla podlehnout plísňové či bakteriální infekci.
Mravenci se dezinfikují
Nová studie však ukázala, že kyselina mravenčí má ještě další funkci: zevnitř vydezinfikovat svého majitele. Němečtí vědci při sledování chování mravenců zaznamenali, že kdykoli nějaký mravenec pozřel jídlo či vodu, sklonil hlavu ke svému zadečku a začal se jakoby čistit.
Vědci tomu chtěli přijít na kloub. Zvláště zajímavé jim přišlo, že se nejednalo o čistě potravní chování, když to mravenci dělali i po doušku čisté vody. Začali proto experimentovat s koloniemi několika druhů rodu Camponotus chovanými v laboratoři, kterým mimo jiné podávali jídlo plné škodlivých bakterií.
Polykání kyseliny
Záhy zjistili, že při „čištění“ po jídle mravenci ve skutečnosti polykají svou zadečkovou kyselinu. A že pokud to mohou dělat, nějaké choroboplodné bakterie v potravě je nijak zvlášť nerozhází. Pokud jim ale v přístupu ke kyselině zabránili, šance mravenců na přežití rázem klesly.
Také zjistili, že pozitivní vliv kyseliny nechrání jen jednotlivé mravence, ale celou kolonii. Mravenci totiž mají ve zvyku podávat si vzájemně jídlo z úst do úst. Takové chování je z hlediska přenosu nemocí rizikové, ale pokud se předtím mravenčí dárce předem vydezinfikuje kyselinou, nebezpeční infekce se významně sníží.
Člověk a mravenec
Objev vnitřní dezinfekce kyselinou také vysvětluje to, co bylo až dosud malou záhadou – totiž to, proč v mravenčím trávicím traktu žije tak málo bakterií. A když už tam jsou, proč jde o takové, které dobře odolávají kyselému prostředí.
Vědci také upozorňují, že extrémně kyselé prostředí v žaludku je mezi živočichy spíš vzácné – kromě mravenců je máme my lidé a další vyšší obratlovci jako jsou obojživelníci, plazi, ptáci a savci. Na rozdíl od mravenců si my kyselinu (konkrétně kyselinu chlorovodíkovou) vyrábíme přímo v žaludku. Efekt je ale stejný: Hubí nebezpečné mikroorganismy z potravy.
Domov ve dřevě
Camponotus je rodem dřevokazných mravenců. Svá hnízda si staví uvnitř dřeva stromů, do kterého vykusují chodby a síně svými mohutnými kusadly. Za sebou přitom nechávají hromady jemných pilin. Na obrázku je dřevo vykousané mravencem obrovským (Camponotus herculaneus) z jehličnatých lesů Eurasie a Severní Ameriky, který žije i u nás v především horských oblastech a někdy se také usídlí v dřevostavbách. Jeho dělnice měří až 14 a královna dokonce 18 mm.
