Domestikace koně obrovsky zvýšila mobilitu našich předků – tam, kam by museli pěšky putovat dlouhé týdny, se na koňském hřbetě mohli dostat během pár dnů. Stejně tak se jezdecký nebo tažný kůň stal základem úplně nového stylu válčení. A využitelný byl samozřejmě i v zemědělství.
O historickém významu koně tak nikdo nepochybuje. Jinak je to ale s otázkou, kdy a kde k jeho zdomácnění vlastně došlo. Ještě nedávno to byla záhada.
Nečekaný objev
Možných domestikačních center, v nichž mohli koně zdomácnět, rozšířit se do zbytku světa a dát vzniknout současným koním, je několik: stepi Střední Asie, turecká Anatolie, Sibiř, Pontskokaspická step nebo Pyrenejský poloostrov.
Dlouho to vypadalo, že nejpravděpodobnějším z nich jsou středoasijské stepi. Z archeologického naleziště Botai totiž máme vůbec nejstarší fyzické doklady o existenci domácích koní.
Jenže když před pár lety paleogenetik Ludovic Orlando z francouzského výzkumného centra CNRS a jeho kolegové z projektu Pegasus porovnali DNA těchto 5500 let starých koní se současnými plemeny, zjistili něco neočekávaného: Koně z Botai nejsou předky moderních domácích koní. Bylo tedy třeba hledat dál.
Koňská exploze
Profesor Orlando se rozhodl rozšířit pátrání po původu koní na celou Eurasii a přečíst DNA celkem 273 prehistorických koní. Rozmáchlá strategie, na které se podílelo 162 vědců různých odborností a národností včetně české, se vyplatila.
Ukázalo se, že ačkoli původně byla Eurasie osídlena několika geneticky odlišnými populacemi domácích koní, před asi 4200 lety došlo k dramatické změně. Tehdy se z pontsko-kaspických stepí mezi řekami Donem a Volhou na severním Kavkazu vynořila linie domácích koní, která se rozšířila do všech ostatních částí Eurasie. A všude tam, kam se dostala, během pár staletí úplně nahradila původní koně.
Byla to koňská demografická exploze, jaká podle vědců v posledních 100 tisících letech nemá obdoby. Její příčina je jasná – kontrola stád ze strany lidí, kteří koně chovali v astronomických počtech.
Klíčové vlastnosti
Jak si ale vysvětlit, proč právě pontsko-kaspičtí koně nahradili všechny ostatní, do té doby s úspěchem chované – genetické linie domácích koní? Odpověď opět nabízejí výsledky projektu Pegasus.
Genom pontsko-kaspických koní totiž oproti všem ostatním liniím obsahoval dvě odlišnosti. První z nich byl gen související s poslušnější a poddajnější povahou, druhou byl gen spojovaný se silnější páteří.
Obojí jsou vlastnosti, které byly z hlediska chovu, výcviku a využívání koně klíčové. Poddajnější povaha věci usnadnila a silnější páteř přinášela větší vytrvalost, i když kůň nesl na hřbetě velkou váhu. Chovatelé tak zcela logicky dávali pontsko-kaspickým koním přednost.
Jak to bylo s tarpanem
Kromě toho, že ukázal na místo původu současných domácích koní, přinesl projekt Pegasus ještě jednu vysoce zají'mavou informaci. Týká se posledního evropského divokého koně – tarpana, který vyhynul na počátku 20. století.
O tarpanech se soudilo, že byli předky domácích koní nebo že šlo o potomky kříženců mezi domácími koňmi a asijským divokým koněm Převalského. Ani jedno podle vědců není pravda. Tarpan sice má kombinovaný původ, ale vznikl křížením původních evropských linií. Se současnými domácími koňmi a ani s koněm Převalského si tak blízce příbuzný není.
