Až do letošního roku měl rod spinosaurů jediného uznávaného zástupce: V roce 1915 popsaného spinosaura Spinosaurus aegyptiacus. Letos, v roce 2026 k němu přibyl další druh Spinosaurus mirabilis. Druhové jméno mirabilis se z latiny dá přeložit jako podivuhodný, což k novému spinosaurovi a okolnostem jeho objevu dokonale sedí.
Objev z pouště: Jak paleontologové našli nového spinosaura
Fosilie „podivuhodného spinosaura“ nalezl legendární profesor paleontologie Paul Sereno z Chicagské univerzity. V letech 2019 až 2022 spolu se svým týmem prováděl vykopávky v 95 milionů let starých sedimentech souvrství Farak na území státu Niger.
Impulzem, proč se vydat na expedici právě sem, byla pro Serena stručná zmínka v jedné francouzské monografii. Pochází z poloviny minulého století a popisuje nález zubu podobného zubům karcharodontosaurů, jiného rodu velkých afrických teropodních dinosaurů. Od té doby se tu paleontologický výzkum neprováděl.
První zkamenělinou, která – jak se později ukázalo – patřila novému druhu spinosaura, byly v roce 2019 nalezené úlomky čelisti. Spolu s nimi paleontologové objevili záhadnou šavlovitě zahnutou kost, kterou zpočátku nedokázali identifikovat. Na spinosaura tehdy moc nepomýšleli, protože kostra druhu Spinosaurus aegyptiacus tak nápadný prvek neobsahuje.
Naleziště i nedořešenou záhadnou kost dočasně opustili, ale v roce 2022 se na lokalitu zase vrátili. Nová sezona vykopávek přinesla další fosilie, které patřily více jedincům. A najednou bylo jasno: Prapodivná šavlovitá kost je čelní hřeben zbrusu nového druhu spinosaura. Který, jak už víme, dostal jméno Spinosaurus mirabilis.
Spinosaurus mirabilis a jeho šavlovitý hřeben
Kostěný čelní hřeben ve tvaru čepele šavle je nejvýraznějším prvkem nového druhu. Snímky získané výpočetní tomografií v laboratořích Chicagské univerzity naznačují, že hřeben byl prokrvený a za života zvířete jej pokrývala vrstva keratinu. Pravděpodobně byl pestře zbarvený a sloužil jako prostředek vnitrodruhové optické komunikace, například k zastrašování soupeřů nebo lákání partnerů opačného pohlaví.
Další zásadní odlišností mezi oběma druhy spinosaurů je oblast, v níž žili. „Přímořský“ Spinosaurus aegyptiacus je známý z nalezišť v Egyptě, Alžíru a Maroku, Spinosaurus mirabilis obýval vnitrozemí dnešní Afriky. Niger se nachází uprostřed Saharské pouště a od břehů moře je vzdálený asi tisíc kilometrů. Jeho objev tak ukázal, že spinosauři byli rozmanitější a rozšířenější, než se dosud zdálo.
Hrozivý chrup přizpůsobený k lovu sladkovodních ryb
Na konci křídy před 95 miliony lety bylo v Nigeru zelenější a vlhčí prostředí než dnes a Spinosaurus mirabilis obýval krajinu protkanou velkými říčními toky, jezery a močály. Jejich břehy lemovaly lesní porosty, v nichž se pohybovaly různé druhy dinosaurů včetně dalších velkých teropodů (Carcharodontosaurus) a sauropodů (Nigersaurus).
Z hlediska spinosaurů byl ale možná významnější život ve vodě, kde nacházeli svou hlavní potravu – velké sladkovodní ryby. Čelisti „podivuhodného spinosaura“ byly jejich lovu dokonale uzpůsobené. Zuby v horní a dolní čelisti rostly „nakřivo“, vyčnívaly z tlamy a proplétaly se tak, aby vytvořily smrtící past, z níž kluzká kořist neměla šanci uniknout. Podobně uzpůsobený chrup bychom našli u ichtyosaurů a některých ptakoještěrů, mezi dinosaury je však jedinečný právě pro spinosaury a jejich nejbližší příbuzné.
Způsob lovu: Byl spinosaurus obojživelný dinosaurus jako krokodýl?
Objev „podivuhodného spinosaura“ také oživil diskuze o loveckém stylu obou druhů. O tom, že primárně lovili velké ryby, pochybnosti nejsou. Otázkou však je, jak to dělali. Starší teorie pokládá spinosaura za jediný známý druh obojživelného dinosaura, který byl vodnímu živlu dokonale přizpůsobený. Ve vodě měl plavat, potápět se a pod hladinou pronásledovat svou kořist.
Obojživelné teorii nahrávají některé prvky anatomie spinosaurů včetně mohutného ocasu podobného ocasní ploutvi nebo očí uložených podobně jako u krokodýlů. A také objev, že hustota kostí spinosaura byla vyšší než u jiných dinosaurů a blížila se hodnotám, které mají například tučňáci. Pokud by obojživelná teorie byla správná, znamenalo by to, že spinosauři lovili podobně jako například současný krokodýl nilský a na kořist by číhali přímo ve vodě.
Pekelná volavka: Nová teorie o lovu spinosaurů
Paul Sereno nicméně s teorií spinosaurů lovících pod hladinou nesouhlasí. Jeho výzkum naznačuje, že lovecká taktika spinosaurů se mnohem víc než krokodýlům podobala brodivým ptákům, jako jsou volavky. Volavka se na svých dlouhých nohách prochází po březích a v mělké vodě. Jakmile zahlédne rybu, její dlouhý krk s malou hlavou a dlouhým ostrým zobákem vystřelí pod vodu jako harpuna, která uchvátí kořist.
Představa, že stejným stylem lovil možná až osmnáct metrů dlouhý a až osm tun vážící spinosaurus, je úchvatná a děsivá zároveň. Není divu, že se spinosaurům na jejím základě začalo přezdívat pekelné volavky (Hell Heron).
Jak žily pekelné volavky?
Teorie pekelných volavek se opírá o několik faktů. Prvním jsou mimořádně mohutné a relativně krátké zadní končetiny spinosaurů. Podle Serena neměly sloužit k plavání (jak nabízí opoziční teorie), ale k tomu, aby na nich bezpečně stál na mělčině i v silném proudu. Tady je třeba si uvědomit, že v případě spinosaura měla „mělčina“ až dvoumetrovou hloubku.
Dalším prvkem je stavba hlavy s dlouhými úzkými čelistmi, jejíž tvar je vhodný k bleskurychlému vniknutí do vody. Naopak k aktivnímu pronásledování kořisti pod vodou se má hodit podstatně méně. Paul Sereno také zmiňuje polohu nozder, které jsou velmi vysoko na lebce. Spinosaurus se tak mohl brouzdat vodou nebo nehnutě číhat na kořist s tlamou částečně ponořenou do vody a přitom v klidu dýchat.
Pro spinosaury je také typická hřbetní plachta, kterou tvoří kůže napnutá mezi až dvoumetrovými výběžky obratlů a které se připisuje termoregulační funkce. I ona podle Paula Serena hraje ve prospěch teorie pekelných volavek – jednoduše proto, že pod vodou by při plavání spíše překážela.
A to samé by se dalo říct o vysokém kostěném hřebenu, který nesla hlava nově popsaného „podivuhodného spinosaura“. Jeho existence a pravděpodobná signalizační funkce by navíc byly logičtější u tvora, který má hlavu většinu času viditelnou. A konečně i životní prostředí nového druhu s mnoha řekami a mělkými jezery bylo vhodné spíš pro obří volavku než monstrum, které lovilo při ponorech pod hladinu a vzhledem ke své velikosti na to potřebovalo určitou hloubku.
Čekání na kompletní kostru nového druhu dinosaura
Po roce 2022 začala teorie pekelných volavek převažovat. Na definitivní řešení otázky loveckého stylu spinosaurů si nicméně zřejmě musíme počkat do doby, než bude nalezena kompletní (nebo alespoň z velké většiny zachovalá) kostra patřící jednomu jedinci. Taková, jaká na svůj objev snad někde čeká.
