Co je to velrybí pád?
Když uhynulá velryba klesne po své smrti na mořské dno, stane se z jejího těla to, co vědci označují jako Whale Fall, tedy velrybí pád. Tento jev poskytne hlubokomořským organismům náhlý a vysoce koncentrovaný zdroj potravy, který jim zajistí obživu na dlouhé roky až desetiletí dopředu.
Vědci dokážou zkoumat i to, komu obří hostina patřila. Přítomnost kosticového filtračního systému (tzv. kostice) v tlamě některých velryb pomáhá badatelům spolehlivě identifikovat, jakému druhu kytovce konkrétní velrybí pád patří. Kolem mršiny se navíc brzy vytvoří bakteriální povlak a „koberec červů“ (často zbarvený červeně). Ti se živí organickým materiálem, který prosákl do okolního sedimentu. Holé kosti zbavené všech organických sloučenin pak pokrývají specifické žluté bakterie.
Čtyři fáze velrybího pádu na dně oceánu
Vědci identifikovali celkem čtyři fáze rozkladu mršiny při velrybím pádu, které se často překrývají nebo prolínají. Začínají u hlavy (1. fáze) a končí u ocasu (4. fáze). Odhadovaná doba trvání těchto fází se u uhynulé velryby liší v závislosti na její velikosti a druhu.
1. Fáze mobilních mrchožroutů (měsíce až 5 let):
Na velrybím pádu se živí volně se pohybující mrchožrouti, jako jsou sliznatky, žraloci a chobotnice, kteří odstraňují a konzumují měkké tkáně.
2. Fáze oportunních kolonizátorů (měsíce až 2 roky):
Velké množství mnohoštětinatých červů, korýšů a dalších bezobratlých živočichů kolonizuje kosti a sedimenty bohaté na živiny v okolí tlejícího těla.
Od sirných bakterií až po podmořský útes
3. Sulfofilní fáze (až 50 let):
Jakmile je z kostí odstraněna měkká tkáň, bakterie, kostižerky, mlži a další hlubokomořské organismy začnou rozkládat tuky ukryté přímo uvnitř kostí. Přitom produkují sirné sloučeniny (sulfidy), které pak mohou poskytovat životadárnou energii i jiným živočichům.
4. Útesová fáze (neznámá doba trvání):
Velrybí pády jsou zkoumány teprve několik desetiletí. Vědci se nicméně domnívají, že tvrdá minerální kostra, která na mořském dně zůstane po spotřebování všech živin, poskytuje útočiště přisedlým hlubinným živočichům, kteří se živí filtrací organických zbytků z okolní vody.
Kdo hoduje na velrybě:
Fascinující tvorové temnot
Díky bohatému přísunu živin se u mršiny vytvoří pestrý hlubokomořský ekosystém. Mezi organismy pravidelně nacházené na velrybích pádech patří:
-
Sliznatky a žralok šedý
-
Ryby z čeledi hlavounovití a slimulovití
-
Sumýši a sasanky připomínající pompony
-
Chobotnice rodu Muusoctopus
-
Stejnonožec rodu Bathynomus a různonožci
-
Krab rodu Chionoecetes
-
Mnohoštětinatci z čeledi Hesionidae a Ampharetidae
-
Podivuhodné kostižerky
-
Ostnokožci (hadice), plži rodu Rubyspira a mlži
-
Korýši slepoočky a korýši z infrařádu měkkochvostí
Kytovci a obrovská role v koloběhu uhlíku
Velcí kytovci žijí desítky až stovky let a jejich hmotnost dosahuje klidně až ke stu tun. Během svého života tak z atmosféry odklidí nezanedbatelné množství uhlíku z oxidu uhličitého, který se po smrti kytovce bezpečně ukládá na mořském dně.
Podle odborných výzkumů tak každý velký kytovec zachytí a odklidí asi 33 tun oxidu uhličitého. Živá i uhynulá velryba tak představuje naprosto stěžejní článek v přírodním koloběhu uhlíku a nepostradatelný zdroj živin ve světovém oceánu.
Požírači kostí:
Nejdivnější tvorové na Zemi
V roce 2002 vzbudil absolutní senzaci kus velrybí kosti, který vědcům vytáhl podvodní robot z hloubky tří kilometrů u kalifornského pobřeží. Kost patřila plejtvákovci šedému. To, co všechny šokovalo, byly do kosti zavrtané červené trubičky, silné asi jako tužka.
Jak se ukázalo, šlo o dosud zcela neznámého živočicha. Vypadá jako chocholatý červ, ale patří mezi mnohoštětinaté kroužkovce. Zvládne přitom existovat na jediném místě – na velkých kostech.
Z nich pomocí jakýchsi vláken či „kořenů“ vysává bílkovinu kolagen a zbytky tuku. O jeho trávení se pak postarají symbiotické bakterie, samotný dospělý živočich totiž žádnou vlastní trávicí soustavu nemá. Extrémně neobvyklý způsob obživy vynesl tomuto zvířeti české jméno kostižerka (latinsky Osedax, v překladu „hltač kostí“) a také neoficiální titul nejdivnějšího tvora na Zemi.
Miniaturní samečci
K objevu kostižerky patřila i další záhada, která vědce zpočátku hodně mátla. Všechny nalezené kostižerky totiž byly samičky, samečci jako by vůbec neexistovali. Ovšem jen do doby, než vědci našli hejna mikroskopických samečků ukrytých přímo v útrobách samiček.
Kostižerky se líhnou z vajíček a procházejí larválním stadiem. Larvy se po vylíhnutí z vajíček nechají unášet nehostinným oceánem v naději, že narazí na nějaký nový velrybí pád, který budou moci osídlit. Když se tak stane a objeví kosti uhynulé velryby, začnou vytvářet kyselé prostředí a povrch skeletu chemicky narušovat tak, aby do něj mohly co nejrychleji zapustit svá vlákna.
