Americký prezident Kennedy neměl o úspěchu mise Apollo pochyby – v jeho zemi totiž platilo, že zázraky se dějí na počkání, nemožné do tří dnů. V tomto případě do devíti let. Vesmír je však tím nejvíce nehostinným prostředím, jaké si lze představit – vakuum, vesmírná radiace, tu a tam kolem prosviští asteroid. Dá se v takovém prostředí vůbec přežít?
Před Apollem vedou Rusové
Americký vesmírný program měl co dohánět. Rusové z tehdejšího Sovětského Svazu už totiž do vesmíru poslali nejen umělou družici Sputnik (4. října 1957), ale i prvního astronauta Jurije Gagarina (12. dubna 1961). Dostat člověka na oběžnou dráhu bylo pro Američany otázkou národní cti. Na výzvu odpovídají programem Mercury, jehož cílem bylo dostat člověka na oběžnou dráhu. To se konečně podařilo 20. února 1962, kdy Zemi obletí po oběžné dráze Američan John Glenn na palubě Friendship 7.
Začíná cesta na Měsíc
Až na Měsíc to bylo ale pěkně daleko (přesněji 384,500 km) a vědci a inženýři z NASA pracovali ve dne v noci, aby dokázali nemožné. Na projekt Mercury navázal program Gemini, během kterého si Američané cvičili různé manévry potřebné pro přistání na Měsíci a následný návrat na Zemi. V roce 1965 se Edward White stal prvním Američanem, který vystoupil do vesmíru – ten samý Edward White ale už o dva roky později uhořel při cvičném startu Apolla 11. Tragédie byla varováním, že při objevování vesmíru se chyby neodpouští.
Za co vděčíme dobývaní kosmu
Vesmírný závod o dobytí Měsíce obohatil náš život mimo jiné o řadu věcí, bez kterých bychom se dnes už jen těžko obešli. Světlo světa díky inženýrům z NASA spatřila paměťová pěna, umělá končetina, satelitní televize či izotermická fólie. Vesmírný program také zpopularizoval suchý zip, který astronauti ve stavu beztíže velmi využívají.
